Jen Bůh odpouští

Pro někoho možná po fenomenálním Drive trošku zklamání, já však byl celkem nadšený. Nicolas Winding Refn má svůj nezaměnitelný styl a způsob, jakým dokáže pracovat se světlem je naprosto perfektní. Temné, pouze jedním paprskem zejména červeného světla prosvícené, pasáže, jednoduše mají své kouzlo. Ryan Gosling toho tradičně moc nenamluví, ale o to silnější zanechá dojem z jeho postavy. Celkově je podle mě skvěle natočený thajský krvák, který mi však na konci nedával příliš velký smysl a musel jsem si přečíst, proč se vlastně dělo, to co se dělo. Jinak je to ale velice povedený a silný film...70% (21.12.2013)

OK, u Refna mi povrchnost absolutně nevadí a nikdy nevadila. Ani pozérství. Vždycky jsem za tím cítil něco víc, vibraci, unikátní vidění, schopnost uhranout obrazem. Jen Bůh odpouští je prvním případem, kdy mi ostentativní sebe-zalíbení a důležitost přikládaná na každý (byť nedějový) záběr smrtelně lezla krkem. Celý film je vlastně anti-tezí Drive, obrazem pasivního, neschopného, nedostatečného, kastrovaného hrdiny, na jehož straně nestojí ani spravedlnost, ani sympatie. Bohužel Goslingovo úpěnlivé hledění do kamery působí místy až tragikomicky, podobně jako didaktické opakování kastračních motivů a zdůrazňování archetypálnosti zápletky (místy otřesně didaktické). Dějový element je stejně okleštěný a frustrující jako hrdina - není to jistě fail, je to záměr, značně škodolibý tvůrčí záměr, který Refn staví okázale na oči. Rozpojenost, nesourodost, mimoběžnost - to, co mi ve Valhalla Rising dávalo smysl jako lyrická báseň vyznívá v Jen Bůh odpouští jako prázdná a pompézní manýra, ukájení bezrukého, místy až úsměvně vzpurné a usilovně agresivní. Mechanické deklamace, absence logiky, bizarně propojený svět, v němž vládne jediný možný řád, řád režisérova ega. Pro mě zcela prázdná póza, prázdná dost i na to, aby mě byť jen frustrovala. Pár scén je samozřejmě mistrovských (fajt, naháněčka městem, zakončená receptem na ksichtovní pánev wok), ale uhrančivost celku vyvanula. Nicolas Winding Refn reduced to excess. (30.05.2013)

Nejspíš ani sám rejža netuší, co je v Only God Forgives myšleno vážně a co už je za hranou, ale když už mu tu cestu do Thajska zaplatili, tak si řekl, že je potřeba něco na ten filmový materiál natočit a ne jen pokukovat po ladyboys v Patpongu. Půl hodina děje o pomstě na entou (jelikož se vlastně pořád někdo někomu za něco mstí) je málo, takže bylo potřeba někde razantně zpomalit a všechny zmást, jindy se našel čas na trošku karaoke, aby se člověk vydýchal po těch krvavějších scénách. Já měl kliku, že jsem pár dní před projekcí koukal na Svatou horu od Jodorowského (kterému je film v závěrečných titulcích věnován), takže jsem byl připravený na možná ještě větší šílenost. Nakonec se z toho vyklubal vizuálně a hudebně zajímavý trip s výbornou Kristin Scott Thomas, ale zároveň s lehce prohnilou halucinogenní slupkou, kterou když odloupnete, tak nabídne stravitelnou, byť bizarní a drsnou, podívanou. PS: mouchám křidýlka netrhám a na drogách nejedu, takže to se mnou nebude snad tak špatné, jak se, dle mého hodnocení na tenhle film, může zdát .. (06.06.2013)

Musím si rozmyslet, jestli to bylo míněno jako humor, nebo jako filosofování. Pokud humor, tak za čtyři. Pokud filosofování, tak mnohem, mnohem méně. Vlastně je to prodloužená verze tohohle http://www.youtube.com/watch?v=X21mJh6j9i4. / S rozmyslem a dosavadními zkušenostmi s Refnem (Drive, Bronson, Valhala) docházím k názoru, že záměrně ten film směšný rozhodně není. Pak se nabízí otázka, jak ohodnotit film, kterým jsem se královsky bavil, ale to proto, že je bizarním způsobem špatný. Protože Refn není Ed Wood, nejspíš to vypadá spíš na nižší hodnocení. (30.05.2013)

Na rozdíl od Drive jsem tentokrát neměl ani na chvilku dojem, že sleduji (nebo se snažím sledovat) nafoukaný film o ničem, kdepak, nic takového. Jen Bůh odpouští je velmi stylová drsná povídka z asijského podsvětí, která diváka sice mate, ale není zmatená, která se dopředu sune hlemýždím, ovšem vytrvalým tempem a vře pod zdánlivě nehybnou neonově barevnou hladinou. Vadou na kráse je pouze ne zrovna přesvědčivý výkon Ryana Goslinga - nemluvné pohledy v jeho podání vypadají pořád stejně a nedokážu si z nich vůbec představit, co právě prožívá nebo nač nedejbože myslí. To Kristin Scott Thomas je samozřejmě úplně jiná herecká liga a její panovačná, pomystychtivá mafiánka je díky ní nezapomenutelná. (14.10.2017)