Nevěstinec

Poodľa mňa jeden z najväčších hitov klubovej scény a festivalovej sezóny posledného roka, len ma mrzí, že to súdiac podľa viacerých komentárov veľa ľudí nepochopilo. Výrazne autorský film, hovoriaci o úpadku, o tom, ako sa za vyše 100 rokov degradovalo viac, než len "najstaršie remeslo", ale aj láska a spoločnosť; výpoveď univerzálna, vizuálne strhujúca, smutná, s precíznou atmosférou a perfekcionistickou výpravou, kopou neznámych, krásnych a talentovaných herečiek a nasýtenými všetkými rovinami - významovou, estetickou, emočnou - len tá dejová, ako sa veľakrát podotýka, tu chýba, no to vôbec nevadí, je to totiž zámer, keď si uvedomíme, že tu chýba aj hlavný hrdina a je to vlastne film á la téz. Film plynie a vťahuje vás do seba, jedna skvelá scéna strieda druhú, aby to vyvrcholilo v sugestívnom viacnásobnom závere. Pre mňa osobne je to jeden z ďalších filmov o "konci sveta", akých za posledné obdobie vzniklo pomerne dosť (ako napr. Perfect sense, Melancholia, Turínsky kôň), aj keď možno ešte o čosi viac mi to pripomenulo Smrť v Benátkach. Výborná je aj zvuková zložka a soundtrack. (26.03.2012)

"Smějící se žena? Tvář je zohyzděna." Zadání znělo: Natočit pár velice silných momentů a ukrýt je do dvouhodinového filmu o ničem, s rychlostí děje jeden, dva kopulační přírazy za minutu. Povedlo se. Únavné jak dvě hodiny v peep-show. Čumět takovou dobu do kaleidoskopu, byť kozičkového, na ze střípků se skládající nejrůznější obrazce, bez hlubšího smyslu, to chce pevné nervy. Výsledný dojem: záživné zhruba jako handjob poskytovaný samicí lenochoda. No jo no, holt jsem vybral špatnej podnik, prachy v čudu a rozkoš prakticky žádná. Že já radši nešel za helmbrechtnicemi v některém již vyzkoušeném podniku v Plzni: ¶ U poupátka. ¶ U broskvičky. ¶ Pekelná díra. ¶ U boubelatého Zajíčka. ¶ Vlčí klec (mimo provoz). ¶ Růžová ouška - zde pozor, sice luxusní italský podnik Tinto Brasse, ale s nácky a štěnicemi, proto žádné řeči o politice! ¶ Jen dva výstřiky v tomhle Nevěstinci. (03.03.2023)

Film sa odohráva na scéne secesie, vznešený a zaujímavý, zábery koncipované do impresionistických obrazov, neskutočne krásne ženy s bielou pokožkou a správnou dávkou sarkazmu. Silné osobnosti a jemné detaily. Avšak o čom je vlastne tento film? Spomienky? Koho spomienky? Veď tam nikto nespomína. Ako keby sme rovno vhupli do deja-nedeja. Dvojfázové zábery z pohľadu dvoch ľudí, akože načo to tam bolo použité? Pre obzvláštnenie? ( Ak áno, prečo len dvakrát?) A tá hudba? To si robíte srandu, nie? Kto dá takú hudbu na prelom 19-20. storočia? Ako soundtrack by bol geniálny keby nebol k tomuto filmu. Pretože sa sem vôbec nehodí. A ten koniec? Čo to? Úmysel chápem, ale prečo by režisér takto zabil pomerne pekný film? Ktohovie, čo mu behalo hlavou, možno mu nohu akurát trhala puma, vystrašená z ohňostroja. Dávam štyri hviezdy, ale len kvôli kostýmom a peknej kamere.. (08.06.2012)

Jsem velice zklamaný, rozhořčený a nadšený. Taková je směsice pocitů z této dnešní večerní kino projekce. Zklamaný s chutí s nožem v ruce vykouzlit úsměv na tváři u některých diváků, kteří mi kazili zážitek z tohoto brilantního filmu. Už kdysi před lety jsem přemýšlel, že do kina přestanu chodit vůbec, a tento názor se mi dneska v paměti oživil. Filmy pro kino projekci si často dobrovolně vybírám, film v kině na velkém plátně s kvalitní zvukovou technikou lépe vynikne, díky povaze tohoto umění. Pokud však diváci odmítají být citlivý k filmům a zdůrazňují svojí vlastní sobeckost vyrušováním ostatních diváků, odmítám naopak já v takovém "kurevsky zkurveném" diváckém prostředí film přijímat. Nový film Bertranda Bonella nás zavádí do uzavřeného světa, vybudovaného pro nenaplněné sny, skryté touhy nebo jen rozptýlení mužské pařížské smetánky. Je to svět, ve kterém se plní tajná přání až za okrajem únosnosti, zákazník platí, takže rozhoduje. L'apollonide (Souvenirs de la maison close) je psychologická studie života tamnějších dívek s jejich uměle vytvořeným profesním obalem, který jim postupně rozežírá krásné nitro, přímo souvisejicí se sociálními proměny tehdejší doby. Vyjímečnost filmu spočívá nejenom díky Bonellově citlivé, vysoce kvalitně režijní a scénáristické práci, ale také zvolené narativní konstrukci, výtvarnému řešení či symbolickému ztvárnění. Také však kameraman Josée Deshaiese s delšími, často statickými záběry, oba a také jiní spolutvůrci (např. vybraný stříh či zvuk) do filmu vnesli vyšší umělecký rozměr, při jejimž spojení zapřičiňují naprosté divácké rozplývání ve filmovém čase. [9,5/10] (18.02.2012)

Ono jde opravdu jen o "vzpomínky z domu lásky", jak to naznačuje již podtitul filmu. Pokud nečekáte silný a sofistikovaný příběh, budete odměněni silně působícím pohledem do života skupiny padlých žen s občas doslova hmatatelnou atmosférou, výbornou kamerou a skvěle vybranou hudbou. Líbilo. 8/10 (15.01.2012)