Rudá kapela

Moc pěkný dokument o tříčlenné expedici + kameraman do KLDR, kde chtějí nechat místním ochutnat trošku dánské kultury. Mají připraveno absolutně debilní až urážlivé komediální divadelní představení. Není tedy divu, že mají Korejci obrovskou touhu ho celé předělat, aby vyhovovalo režimu. Co si tedy Dánové připravili je kompletně škrtnuto a hraje se podle korejských regulí. Vzniká tak dokonalá sebereflexe a Korejci si tak nevědomě podkopávají nohy. Jeden z herců je tak trošku retard, kterému není absolutně rozumět, takže ve své dánštině má jako jediný právo říkat, co si v danou chvíli opravdu myslí. Vážně moc pěkný pohled pod kůži korejské diktatury, která opravdu nahání hrůzu. Všemožné oslavy tamějších nesmyslů, kdy se naplní lidmi jindy absolutně prázdné město vážně pozvedne chloupky po celém těle. Režimu se zcela dokonale vydařilo vygumovat kompletně celému obyvatelstvu hlavy. Především režisér vážně ví co chce a nebojí se v KLDR napáchat i pár velmi vtipných eskapád. Já se bavil a tím nemyslím pouze bavení ve smyslu smání se. (11.09.2014)

Bláznivý nápad uskutečněný v ještě bláznivějším státě, který ukázal zrůdnost severo-korejského režimu mnohem intenzivněji, než náš přeceňovaný dokument Vítejte v KLDR. Pochodová scéna byla natolik absurdní, že jsem nabyl přesvědčení, že se musí jednat o montáž. Nejednalo a o to šíleněji pak celý film vyzněl. 90% (19.12.2014)

Spíš zajímavé než zábavné. Sice jsem se nezasmál, ani nic nového nedozvěděl, ale jsem za ten bližší a bezprostřednější vhled rád. Dokument se každopádně docela dlouho jaksi plácá na místě a nic moc z toho. Problém tkví v tom, že cokoliv co si dánští komedianti pro severokorejce připraví, bude severokorejci zrevidováno a upraveno tak, aby to režimu vyhovovalo a komici se prostě musí (často v úplných blbostech) přizpůsobit, když jsou sami bezmocní uprostřed totality, jejímž hlavním znakem je (z definice) snaha státu zasahovat co možná nejvíce do života, chování i myšlení všech lidí pod pohrůžkou smrti/násilí. Z podstaty věci je to velmi křečovité, protože člověk může být usmrcen třeba jen za to, že si sedne na fotku "vůdce" (píšu v závorkách, protože žádný z Kimů není a nikdy nebyl vůdce, nýbrž to všechno byli/jsou paraziti na lidech mocensky znevýhodněných). Komedie sice je slabé místo všech diktatur, ale zde pro ni jaksi nebyl prostor - spíš to bylo a stále je bizarně smutné, protože severokorejci vám změní celé vystoupení, nedovolí vám se volně procházet, ani s nikým svévolně mluvit. Přesto ty Dány nechali, aby si vše natáčeli, čímž se diktát KLDR obnažil takřka do naha. Ačkoliv jsou komedianti ve svém působení značne limitovaní, tak právě toto mluví skoro za vše. Jako divák bych rád věděl mnohem více: Kupříkladu o jejich jejich severokorejské průvodkyni, paní Pak... (23.02.2023)

Vůbec to není komedie a ničím to nepřekvapí. Režisér trollí všechno kolem sebe a kope tím do dost snadného terče. Příště mi ukažte něco, co o Severní Koreji nevím. Borat odhaluje svět v jeho nahotě a je to srandovní, Mads jenom kolaboruje, na oko zpytuje svědomí a neodhaluje o Severních Korejcích nic navíc, oproti tomu, čím se hrdě prezentují sami. A zábava chybí. Velmi se divím, že si toho diváci Červené kapely nevšimli. (19.12.2014)

Dokumentov, ktoré priamo zvnútra zobrazujú bizarnosť a zvrátenosť severokórejského režimu nie je mnoho. Spomedzi relatívne malého výberu však patrí dielo režiséra Madsa Brüggera k tým zaujímavejším. V spolupráci so svojimi dvoma dánsko-kórejskými kolegami prichádza do najizolovanejšej krajiny na svete, aby za účelom "kultúrnej výmeny" v skutočnosti odhalil pravú tvár tamojšej diktatúry. Dokumentárny film, ktorý je na jednu stranu miestami skutočne vtipný (robenie si srandy zo štátneho zriadenia v dánčine, darček pre lídra Kim Čong-ila v podobe lopaty na pizzu, "tá žena ma chce znásilniť"), je na druhú stranu v mnohom znepokojujúci. Divák má možnosť vidieť, ako sa režim snaží ukázať iba to "najlepšie", ako tamojší režisér, ktorý možno ani režisérom vôbec nie je, kompletne mení vystúpenie komediantov na bizarnú ideologickú frašku, či aké "herecké schopnosti" má sprievodkyňa, ktorá musí skupinu všade sprevádzať. Práve pani Pak je vo viacerých scénach tým najviac znepokojujúcim elementom, ktorý dokument zachytáva. Obzvlášť potom, keď o Jacobovi Nossellovi rozpráva ako o vlastnom synovi. Det Røde Kapel ukazuje, že humorom možno zasiahnuť aj tie najcitlivejšie miesta brutálnych diktátorských režimov. Trojici Brügger, Nossell a Jørgensen sa darí ponúknuť divákovi bizarno-desivý pohľad zvnútra bizarno-desivej krajiny, ktorej obyvatelia sú ideologicky indoktrinovanými rukojemníkmi veľkého vodcu. (06.06.2023)