Pravda

Na pranýř postaveno mládí a krása Dominique, která ve víru vášně zabila svého milence. V soudním procesu se probírá celý její život, večery plné flámů a nevázaného života s přáteli, seznámení s Gilbertem, jejich láska i první hádky a žárlivé výstupy. Žalobce je zlý a nenávistný muž, obhájce je laskavý a jemný. Porotci vidí hlavně dívčinu krásu, ženy závidí, muži slintají touhou. V postavě Dominique je vlastně u soudu celá francouzská mládež 60. let, která bojovala za svobodu a volnou lásku. (25.06.2020)

„Copak spravedlnost musí čekat na správný čas?“ Říkám si, jestli Clouzot stihl vidět Weissovu Takovou lásku a kapánek se inspirovat, protože ta myšlenka marného hledání spravedlnosti, včetně různých probíraných pocitů a pohledů na závažné chování mladé dívky, jež zasáhla do života několik mužů, je tu hodně podobná. Dokonce i Brigitte Bardot mi před soudem nejednou připomněla Marii Tomášovou, jen tady v prostředí reálného soudu se soubojem dvou advokátů chybí onen ústřední surrealistický prvek a také vyústění je značně drsnější. Tempo ne vždycky působí svižné, ale vynahradila to velmi slušně propracovaná psychologie problematické dívky, často ztracené uprostřed svých vlastních pocitů, v každém vztahu nekonečně váhající a přelétající mezi opravdovou láskou, náhodnou známostí pro krátké potěšení a lhostejnosti ke všemu, včetně morálky i vlastního života. Snad pokaždé, když už se zdálo, že se mi tak dlouhý film začne táhnout, záhy mě s dalším zvratem a střihem přikoval ještě víc. Brigitte Bardot v tomto filmu naplno ukázala, že v ní dříma daleko víc, než se u populární módní ikony a sexsymbolu své doby může na první pohled zdát a výtečně sehrála svou postavu v několika různých polohách. Pravda na velkém prostoru za mě nabízí v opravdu skvělém společném balení výborné soudní drama i výrazné sociální a psychologické drama o problémech a pocitech dospívající mládeže. [90%] (01.10.2022)

Přiznávám, že jsem ohledně soudního dramatu s tak významným názvem byl dost skeptický. Jenže ono je tohle vyprávění výborně dramaticky rozvržené, takže mě nakonec celkem strhlo. Vlastně i Brigitte Bardotová tu byla víc než jen kráska, ale vážně stvořila věrohodnou postavu, bez čehož by film vůbec nemohl fungovat. Henri-Georges Clouzot byl podle všeho perfekcionista, a tady se jeho důslednost rozhodně vyplatila (90%). (26.05.2020)

Súdna dráma, ktorá môže mnohých dnešných divákov odradiť pomerne naivným pohľadom na morálku, dnes sme predsa už len niekde inde a výčitky na súde smerom ku kaviarenskému povaľačstvu pôsobia skrátka smiešne, až trápne. Každopádne Clouzot je Clouzot a z inak jednoduchého melodramatického príbehu nešťastnej lásky robí zaujímavú polemiku o podstate pravdy. V priamom prenose sledujeme súdny proces a v rámci neho si môžeme prostredníctvom retrospektív skladať celkovú mozaiku zločinu. A zároveň zisťovať, že žiadna rekonštrukcia, ani súdny proces nedokáže pravdu stopercentne sprostredkovať. Možno najlepšia úloha Brigitte Bardot v jej kariére, i keď nie príliš známa. (29.05.2020)

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)