127 hodin

Zajímalo by mě, jak velká byla Aronova bolest. Franco mně totiž připadá, jako by mu ruka uvízla v kalhotách a ne, že ji rozdrtil balvan. Příběh mě ale vtáhl tak moc, že jsem ani nedutal a čekal jak to dopadne. Závěrečná hudba byla tak výborná, že sem se u toho třepal jak nějakej malej pes. A teprv asi po minutě, kdy jely titulky jsem konečně zavřel pusu. (20.01.2011)

James "rádoby Dean" Franco jako bezstarostný dobrodruh, smolně zavalený ve skalní proláklině úplně mimo člověčí přítomnost, tedy v situaci úplně na p*ču. Ono je to dějově tak jednoduché, že nezbývá než pochválit Boylea, co z toho dokázal natočit. Stále je to ale moc jednoduché na to, abych chápal nějaký větší povyk, potažmo všechny Oscarové nominace - ničím výborné mi to prostě nepřišlo. Snad kromě sympaticky drsného a zároveň dojemného závěru… (22.03.2011)

Pád do ticha ve filmovějším, zato méně emocionálním, balení. Boyle ubral na jímavých sekvencích a místo toho servíruje minimalistickou povídku o jednom sebestředném floutkovi, na nějž si počkal jeden menší kámen, aby mu ukázal, že ego není vše. Kamerou, hudbou, střihem a hlavně herecky neuvěřitelně podmanivé po celých devadesát minut, byť to vše lze shrnout do jediné věty. Možná právě takhle se rozpozná kvalitní filmařina, možná právě tohle funguje lépe, než všechny smutné pohledy ze slumů. Ale zase to pak nesbírá pozlacené sošky. (10.01.2011)

Lze namítat, že 127 hodin nemá žádný velký přesah a že je to prostě jen postmoderně stylizované svědectví o odvaze a touze přežít. Lze namítat i to, že podprahové zdůrazňování osudovosti a zázračné předtuchy zavání melodramatickým kýčem. Lze namítat leccos, ale co se skutečně počítá, je prožitek. Bolest, beznaděj, strach a nad nimi triumfující živočišná touha uniknout a žít, ať to stojí, co to stojí. A právě syrových prožitků má 127 hodin na rozdávání. Proto se jedná o výjimečný film a jeden z nejintenzivnějších prožitků bolesti, které jsem kdy v kině zažil (Gibson a jeho biblická exploatace by měli studovat, jak se to dělá "doopravdy"). (12.01.2011)

7620 minut je k rozporuplnému přijímání obecenstvem svým naturelem doslova předurčeno, protože zkušený evropský šéfkuchař Boyle tentokrát vaří bez diskuze z vody. Sice v nádherné kuchyni, v těch nejmodernějších hrncích a na nablýskaném sporáku, ale pořád jen z obyčejné H2O, jejíž chuť už dopředu dobře znáte. Přelívá ji z menší nádoby do větší, uvádí do bodu varu, ochlazuje, cedí a míchá, mlha reminiscencí a halucinací se vznáší k digestoři, ale požadovaný chutný pokrm stále ne a ne přijít. Když už se člověku začne v hlavě cynicky přehrávat jistý song od Buty a chce varovat před cestou do muslimských zemí, kde absence některých částí těla může značit zlodějskou minulost, zjeví se závěrečný videoklip o touze nevzdat se, bojovat a žít a vy najednou zjistíte, že si Chef Danny k tomu vaření pustil z rádia nádhernou hudbu islandských Sigur Rós a posunul tím zase vše do trochu jiného rozměru. Jo, jo, naladit na rádiu ve správný čas tu správnou stanici, to on uměl vždycky na jedničku.. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nevím, zdali by někdo dokázal, i přes všechna ta negativa, natočit příběh Arona Ralstona líp, protože Nolan by tam chtěl mít lucidní sny o netopýrech, Fincher točí zásadně v noci a Kubrick je už na všechno moc mrtvý.. (21.07.2011)