Lepší svět

Velmi dobře zkonstruované drama neustále konfrontující jedno z dilemat, které hýbe dnešním světem - bránit se, či předem zamezit hrozícímu řetězci násilí, i když se to třeba může jevit jako projev slabošství. Bierová podmanivě ukazuje křehkou hranici mezi oběma přístupy a skrze ní lehce spojuje i vzdálené kontinenty a vysoce se pozvedá na intimní a individuální drama, i když převládající melodramatičnost v závěru přeci jen bohužel rychle sráží onen široký rozhled k zemi. Poněkud ploché a očistné rozřešení složité problematiky však přeci jen slibuje silný emocionální dopad na diváka, kterému napomáhá především neobyčejné herecké ztvárnění chlapce, zvláštně poznamenaného smrtí své matky. (22.02.2011)

Ze začátku to vypadalo, že dánská režisérka Susanne Bier chce natočit skandinávskou obdobu Klass, pak ale její Lepší svět začal pokrývat mnohem širší rámec a přede mnou se postupně odkrývalo opravdu neobyčejně vrstevnaté a působivé drama o rozpadu tradičního institutu manželství a jeho dopadu na potomky. Tentokráte nejde o sociální drama, je zjevné, že tenhle fenomén prostupuje napříč společností a nevyhýbá se ani vyšší střední třídě, tedy lidem, kteří s příkladnou protestanskou morálkou a správnými hodnotovými rámci mají zdánlivě vše a jejichž životy nemůže zdánlivě nic ohrozit. Přijde-li však zásah zvenčí (smrt, nevěra) či zevnitř (vyhoření, odcizení), má to katastrofální následky a devastuje to nejen nejen vztahy, ale i samy životy. Další významnou rovinou je motiv budování/existence ,,lepšího světa", o který se nepochybně generace rodičů ve své společenské třídě snaží, tedy místa, kde neexistuje Zlo. Z podstaty světa jde ovšem jen o chiméru, Zlo je integrální součástí světa okolo nás a ať už přichází nepozorovaně a netušeně (šikana, xenofobie, hulvátství...), nebo má podobu univerzálního zla (střet lékařů bez hranic s barbarstvím umožněným válečným běsněním), nelze ho ignorovat. Obvykle u filmů nebrečím, ale u tohoto jsem několik slz uronil... (04.03.2012)

Seversky důstojné pojednání o tom, jak i pro vyspělý charakter může být těžké nedat volný průchod svému hněvu, nesplynout se skutky, pro které má jen pohrdání a v extrému při zachování tváře umět tu druhou nastavit. A což teprve, když se v dětské duši nenávist rodí z bolesti a dokáže polevit až procitnutím z činu daleko za hranicemi malých dětských vendet a následného osvobozujícího pláče, který ze samého žalu nemohl propuknout, jen doutnal hluboko uvnitř, pod povrchem nepochopení světa a jeho zákonitostí. Civilně komorním herectvím dospělých získávají prostor výborně napsané i zahrané dětské role a úžasné finální záběry přírody s relaxační hudbou jakoby oznamovaly, že ta mladá duše je už svobodná... (09.12.2012)

Od stvoření světa nanejvýš háklivá záležitost. Jak čelit násilí. Ve Starém zákoně se propaguje oko za oko, Ježíš kázal nastavit druhou tvář a ve skutečnosti je asi nejpraktikovanější vymáhat za oko nejen obě oči, ale rovnou celý život. Susanne Bier naštěstí nehledá správnou odpověď, nabízí divákovi výhradně volbu identifikace ve vzorových charakterech nebo situacích a uvědomění si vlastního žebříčku hodnot. Pomsta však není jediné ctižádostivé téma, kterému se režisérka věnuje. Je jich právě na jeden film až moc, nádavkem nakousnutých jen povrchně, a proto vyšumí bez silnějšího dopadu. Navíc je vše prezentováno šablonovitou formou, bez ambicí obelstít donebevolající předvídatelnost. (07.03.2012)

Umění nastavit idiotům tvář a zachovat si svoji čest nezvládá každý z nás. Ovšem i to nejde donekonečna, jak zjistíme v utečeneckém táboře kdesi v Africe. A pak je tu ta druhá skupina lidí, u kterých k rozdmýchání vášní stačí malá jiskřička, ze které ovšem může vyšlehnout ohromný plamen obracející se proti nim. (02.08.2013)