Nafukovací panna

Jak to, že ten mužík (Icudži Itao), který se hned v prvních scénách představí jako úchyl sexuálně posedlý panenkami, působí často tak sympaticky a hoden soucitu? Jak to, že tak zvrácený příběh plný bizarních sexuálních scén ve svém zbytku může působit tak lahodivě poeticky a kouzelně? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... A jak to, že tak skvěle vedený film s neotřelým námětem se opět, v rukou dalšího ze slavných japonských tvůrců současnosti, promění posledních 20–30 minut v jednu bizarní šílenost plnou nihilismu, extrémních zvratů, tekoucí krve i několikanásobné porce oněch úchylností? Protože Japonsko = jiný svět a jiná dimenze... Někomu takový film může plně sednout jako celek, za mě škoda přeškoda toho přerodu v téměř jiný film v okamžiku, kdy už po dvou třetinách mírně přestávalo kouzlo atmosféry Nafukovací panny fungovat, protože navzdory tomu, jak mě první scény vylekaly, se mi tahle nevšední love story velké oživlé panenky hodně líbila, stejně jako výkon hlavní herečky (Du-na Bae) s proměnou od živé panenky po zralejší mladou dívku i rozjímavá poetická atmosféra ve jménu radostí z obyčejných věcí, setkání či scenérií nočního Tokia; zajímavým je určitě i „filmové“ prostředí DVD půjčovny. Škoda přeškoda, protože v právě tak poeticky fantaskním filmu bych určitě přivítal odlišné vyústění, které by nezničilo veškeré předchozí kouzlo a nepřešlo by do trpce vyhroceného bizáru. [70%] (27.01.2024)

Sice jsem se pětihvězdičkově nebavil, zato ve mně zůstaly pětihvězdičkové pocity. Hluboká existenciální výpověď, která s odzbrojující přímostí klade ty nejjednoduší, ovšem zároveň nejpalčivější, otázky. Doona Bae je jako gumová panna dokonalá, jak zvládnutím pohybů, tak i mimiky. Vnímavý, chápavý divák si jistě bez větších potíží dokáže nalézt paralelu k jakémukoli (klidně sebefádnějšímu) životu, zejména v této odosobněné době, a jediný skutečný rozdíl mezi životem hlavní hrdinky a životem obyčejného (především velkoměstského) člověka, lze - slovy filmu - charakterizovat spalitelností, či nespalitelností zbylého odpadu. Scéna s nafukováním Junichiho je logickým vyústěním, byť souhlasím s Jansenem, že do dynamiky snímku tak úplně nezapadá (výsledný efekt je ale působivý a předpokládám, že i takto zamýšlený). Výtku, že vedlejší příběhy nedostaly dostatečný prostor, nepovažuji za opodstatněnou - pro film nejsou vůbec důležité a slouží především pro lepší orientaci diváka při přenosu zkušenosti a principů (vlastně by se dalo říci, že jsou ve filmu obsaženy spíše pro ty méně chápavé).. Hudba od World`s End Girlfriend je skvělá, na chvíli se dějem mihne 65-tiletá Junko Fuji a poslední záběr (nádhernou kameru jako takovou netřeba zdůrazňovat) by mohl fungovat jako samostatný obraz. Pomalé a intenzivní... (27.05.2010)

Velké zklamání. Absolutně nevyužitý potenciál pojící se s námětem filmu. Tvůrci vsadili na melancholicky pomalý koncept vyrovnávání se s nabytou lidskostí. Ovšem vůbec tuto roli nezvládají. Film je to tak spíš rozvláčně nudný než melancholicky expresivní. Scéna “nedokázala jsem nafouknout Juničiho“, kdy se hrdinka opět snaží vdechnout život svému příteli, potom co ho probodla a znovu zalepila, v domnění, že je stejný („uvnitř prázdný“) jako ona, působí úplně jako z jiného filmu. Tady se dostává na povrch japonsky zvrácený nadhled, který, přiznám se, jsem od filmu očekával. V kontextu pojetí filmu tahle scéna ale působí veskrze nehodícím se dojmem i přesto, že narativní vývoj tuhle situaci do určité míry a s notnou dávkou fantazie implikuje. Další věc, kterou nemůžu pochopit, je dlouhá stopáž. Ke konci je film nesmyslně natahovaný. Za každou zatmívačkou už je cítit konec, ale tvůrci ještě přesto přidají dalších pár minut, které už by se lépe vjímaly v bonusových materiálech na DVD. Nevím, přijde mi to jako velmi rozpačité přešlapování nad výborným nápadem. [FEBIOFEST 2010] (28.03.2010)

Zaujimava sonda do zivota Japoncov, ktora sa venuje teme ich osamelosti v sucasnom modernom svete. Keby sa film venoval postave majitela nafukovacej panny, alebo aj ktorejkovek z dalsich vedlajsich ludskych postav, tak by ma zaujal ovela viac a hlavnu myslienku filmu by sprostredkoval rovnako dobre. Sledovat to cez osud nejakej nafukovacej panny ma vobec nebavilo pretoze som sa nevedel do nej vcítiť a to napriek tomu, ze ju hra moja oblubenkyna Du-na Bae, ktora sa neraz vo filme odhali. Ale chapem, kedze je to podla existujucej manga predlohy, tak to muselo byt o nej. Lenze na mna to posobilo az prilis infantilne japonsky. (07.05.2012)

Motív nafukovacej panny ako oddanej životnej partnerky, večne mladej, neodvrávajúcej a vždy povoľnej, sa odrazil niekoľkokrát v umení. V literatúre, hudbe a tuná aj vo filme. Každá z variácií, ktorú som mal možnosť vstrebať, bola nejakým spôsobom prínosná. Hirozaku Kore´eda zachádza ešte ďalej a nafukovaciu spoločníčku oživuje. Vkladá do jej chladného a prázdneho tela srdce. Srdce naklonené láske poézii a videopožičovni. Film plný metafor týkajúcich sa partnerstva, životnej prázdnoty, odcudzenia, samoty, narodenín a umelého spôsobu života, ktorý je len náhradou skutočného žitia. Skvelý nápad, podporený humornými momentami, je trocha rozdrobený prílišným tlačením na pílu poetizujúcej stránky, či už sa jedná o jednoduchý obdiv k prírode a životu, filozofujúce myšlienky alebo posmutnelú melanchóliu zániku, kedy duša jednoducho vyfučí z tela. 70%. Poznámka: Top veta z filmu je táto: "Nepodarilo sa mi nafúknuť Juničiho." (09.01.2021)