Režie:
Miroslav Josef KrňanskýKamera:
Karel DeglHudba:
Josef DobešHrají:
Theodor Pištěk, Antonie Nedošinská, Eva Gerová, Jiří Dohnal, Saša Rašilov st., Růžena Šlemrová, Světla Svozilová, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek (více)Obsahy(1)
Rodina pražského měšťana a mistra malíře pokojů Václava Kondelíka žije ve svém domě v Ječné ulici spokojeně. Klid naruší pozvání na "zástěrkový večírek", kde se dcera Pepička seznámí s mladým magistrátním úředníkem Františkem Vejvarou. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Jejich vztah podporuje i paní Kondelíková, neboť Vejvara by se mohl stát pro dceru vítaným ženichem. Pepiččina známost však naruší ustálený pořádek Kondelíkova života. Kondelík se na naléhání Vejvary a rodiny zúčastní nepodařeného tajného výletu Sokolů, musí jít na ochotnické představení Břetislava a Jitky, v němž Vejvara hraje hlavní roli, při večerní slavnosti s ohňostrojem spadne do Vltavy. Konečně se však zdá, že všechno spěje ke kýženému cíli - ke svatbě. Vejvara je povýšen a požádá o Pepiččinu ruku. Přípravy ke svatbě ještě přeruší návštěva Vejvarovy bývalé bytné Muknšnáblové, která tvrdí, že Vejvara má závazky k její dceři. Když se celá záležitost vysvětlí, nastává den svatby a po něm svatební noc. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (38)
Když jsem byl malej, tak jsem si myslel, že ten ženich v názvu patří nějakýmu vejvarovi. No, časy se mění a já postupně přišel na správný význam. Tohle je jedna z komedií, který řadím do zlatýho fondu naší kinematografie vedle kosuků jako Kristián, Roztomilý člověk, Eva tropí hlouposti, Anton Špelec ostrostřelec nebo Velbloud uchem jehly. Na spoustu jsem určitě zapomněl, ale na tento bych nezapomněl nikdy, protože je to taková nádherná ukázka lidských archetypů, že se to jen tak nevidí. Navíc podpořená dobrými herci a jejich výkony, příjemným humorem a přestože nepříliš novátorským, tak zajímavým námětem. Postavy jsou archetypy, mnohdy opravdu až hodně karikované, ale nepůsobí proto směšně v tom horším významu. Naivní Pepička je tak naivní, jak si naivní dobře vychované děvče z první republiky představuju (to ale neznamená, že takový byly), Vejvara je naprosto dokonalý příklad nervózního, ale nepotrhlého, zamilovaného klučíka, jak pravděpodobně nikdy žádný nebyl (kromě románů z romantismu). Kondelík je maloměšťák se vším tím špatným i dobrým, co to slovo přináší a jeho žena je krásným příkladem, že otec je hlava rodiny a matka krkem tou hlavou hýbajícím. Nejlepší je ale jeho bytná, která se svou touhou vyvdat svou skoro již staropanenskou dcerku dělá větší psí kusy, než mlýnek na maso. ()
19. století ve své nejkrystaličtější podobě, málokterý film dokázal takto dokonale vystihnout atmosféru určité epochy. Samozřejmě že si tu dobu nepamatuju, ale přesně takhle si ji představuji. Dobu, kdy je velkým ternem pracovat ve státních úřadech, kdy člověk krůček po krůčku stoupá v přesně určených mnohaletých intervalech po služebním žebříčku, a kdy představa celého života stráveného v zatuchlých místnostech mezi spisy nevzbuzuje u mladého člověka tíseň, ale vrcholné štěstí. Kdy nadřízení a měšťané jsou uctíváni nade všechno. Kdy si mladé dívky užívají života pár měsíců, maximálně let, kdy obrazí pár plesů a pak se vdají a stanou se z nich počestné paničky, které se starají o domácnost. Kdy se na jednu stranu zahalují i nohy od klavíru a na druhou stranu si může i počestný občan odskočit do kabaretu na zpěváčky, které naopak ty své nohy ukazují moc rády. Mimochodem se divím, že Pištěk ani Dohnal při té podívané nepukli vzrušením, to já bych se určitě rozprsk. Dohnal je přeuctivý a nervózní ve vztahu ke všem okolo, jistou tvrdost a vlastní vůli projeví až v samém závěru, kdy s ním mává libido; Nedošinská, Pištěk a Rašilov tradičně výborní a Gerová velmi půvabná, škoda, že toho nenatočila víc. Viděl jsem teď tento film po dlouhých letech a zjistil jsem, že mnohé dialogy se mi zcela jasně vybavují, jako např. "uctivé nazdar, vašnosti", "dej na sebe pozor a co neznáš nejez", "je zde zcela pranepatrná hloubka, račte se sám přesvědčit". ()
Krásně starosvětské, starosvětsky krásné! Svět, v němž se rodičům ještě vyká, svět, v němž otec je hlavou rodiny (a maminka krkem, který tou hlavou otáčí), svět, v němž existuje úcta k rodičům a křížek na čelo či křesťanský pozdrav ještě něco znamená! Po mnoha letech jsem tenhle film viděla znovu a moc mne potěšil, zvláště osvědčená dvojice Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská! ()
Knihu Ygnata Hermana som este necital, lebo beletriu necitam, v zasade len encyklopedie, kroniky ap - cize odbornu literaturu, aby som pred miestnymi vystudovanymi filmovymi teoretikmi vyzeral ako yntelechtual. Kazdopadne k cs kinematografii 30. rokov mam ambivalentny vztah - jednak ti reziseri este iba zacinali, skusenosti nemali ziadne, kinematografia bola v plienkach, a mam dost problem nadhodnocovat mnohe cs diela z 30. rokov. Tuna ide o vynimocne dobru malomestiacku komediu, ktoru natocil Miroslav J. Krnansky, pre mna doteraz neznamy reziser. A natocil to tak, ze velmi dobre. Vyborne slapala najma sympaticka dvojka Pistek a Nedosinska, zvysok hercov som ani nepoznal, musim to pozriet kto cim bol a kde vsade hral. Pistek kapku korpulentny, ale to nevadilo, lebo da sa k filmu vratit aj po vyse 80 rokoch . 70 % ()
Galerie (2)
Zajímavosti (7)
- Seriál inspiroval zvukový remake (1937): Otec Kondelík a ženich Vejvara. (NinadeL)
- V roce uvedení filmu se Theodor Pištěk objevil v dalších 19 filmech, jednalo se o nejplodnější rok v jeho kariéře. (M.B)
- Filmovanie prebiehalo na letohrádku Hvězda v Prahe. (dyfur)
Biedermeier má i v české větvi rakouských literatur své programové pokračování. Je jím prozaické dílo Ignáta Herrmanna. Šalda celkem právem protestoval proti zažitému tvrzení, že Herrmann je Nerudovým dědicem. Herrmann totiž nenavazuje bezprostředně na Nerudu, vrací se k biedermeierovskému konceptu nízkého slohu, který jsme specifikovali jako měšťanský idylismus. Už názvy Herrmannových povídkových souborů nám jasně říkají, kde jsme, ocitáme se ve světě lidí, jejichž obzor nepřesahuje bezprostřední životní zkušenost a které si literární hantýrka navykla označovat jako figurky. Herrmann je kreslí se shovívavým pochopením. Ale nejen to: kreslí je v mistrné charakterové zkratce. Přijmeme-li myšlenku, že člověk si zaslouží nejméně tolik shovívavosti jako kritiky, musíme přiznat, že Herrmannovy prózy mají jak filosofický koncept, tak svou psychologii. Mají i sociální hodnověrnost: opustíme-li totiž představu lineárního pokroku a vyzvedneme-li dostatečně hodnoty jako jsou blahobyt, snášenlivost a pohoda. Herrmann je výborný stylista a vypravěč. Aby se nám jeho dílo vyjevilo v plné svěžesti, musíme se zbavit určitých předsudků. Vedle představy lineárního společenského pokroku je to (komplementární) představa literárního vývoje. Obě by bylo třeba nahradit kategoriemi pružnějšími, méně apriorními. Z hlediska sociálního je pak nutné odložit předsudek vůči měšťákům (vhodnější je neutrální výraz měšťané), kteří jsou chápáni jako více či méně parazitní třída; Šaldovo označení bařtipán je právě takového druhu. Herrmann není nekritický, je to však kritika dílčí (interiérová, jak řekl Šalda), která nezavrhuje městský stav a jeho morálku vcelku. Herrmannovi v žádném případě nezabrání vystavět pomník biedermeierovskému idylismu. Oba romány o panu Kondelíkovi, Otec Kondelík a ženich Vejvara a Tchán Kondelík a zeť Vejvara tvoří syntézu a závěrečný akord měšťanského idylismu v jeho původním, biedermeierském konceptu. Pan Kondelík ale není jen bařtipán, jak bezpečně poznal Ferdinand Peroutka: je také zručný a pilný řemeslník, úspěšný podnikatel, který se vypracoval od píky, člověk, který svým samorostlým humorem přechytračí i lidi chytřejší než je on sám. Je také soucitný, milující a starostlivý. Vejvara, to už vůbec není bařtipán. Tento skromný a pracovitý právníček může být vzorem aktivity a činorodosti. Kritické ostny v románech o panu Kondelíkovi najdeme také. Jsou však obroušeny, Herrmannova kritika je laskavá. Ne satira, ale humor. Nutno dodat, že filmová verze (pominu-li v tuto chvíli její němé předchůdce) režiséra Krňanského onen biedermeierovský idylismus personifikuje přesně v intencích pokračující generace prvorepublikového kapitalismu, vyznávající namnoze podobné hodnoty Herrmannova odkazu. Zdá se pak takřka nemožné, aby malířského mistra Kondelíka představoval někdo jiný, než Theodor Pištěk, který na druhou stranu dokázal tuto veskrze čitelnou postavu pozvednout do roviny jemného sarkasmu. Na vlně milující uštěpačnosti se nese Pištěkovo nerozlučné partnerství s Antonií Nedošinskou, pečlivě střídající všechny odstíny rafinované ženskosti v zájmu o vdavky jediné dcery. Sedmnáctiletá Eva Gerová se svou účastí v Kondelíkovi naplno zařadila mezi filmové hvězdy, Jiřímu Dohnalovi role nesmělého Vejvary poskytovala zajímavou šanci vymanit se ze stereotypu jalových milovníků, neboť Vejvara je milovníkem spíše neobratným a tak trochu směšným. Jako výrazný kontrapunkt k hlavním hrdinům funguje obsazení vedlejších figurek Rašilovem, Svozilovou a především báječnou Růženou Šlemrovou v roli bytné Muknšnáblové. Kult domácnosti, domova a pracovitosti, snášenlivost, věrnost, přirozená radost z vlastnictví, to všechno jsou pozitivní hodnoty, o něž usiluje člověk ve všech dobách. Čteme-li, s jakou přímo živočišnou rozkoší se Vejvara a jeho Pepička oddávají své domácnosti, víme bezpečně, že jsme v Čechách a že otec Kondelík je naším předkem. () (méně) (více)