Režie:
Miroslav Josef KrňanskýKamera:
Karel DeglHudba:
Josef DobešHrají:
Theodor Pištěk, Antonie Nedošinská, Eva Gerová, Jiří Dohnal, Saša Rašilov st., Růžena Šlemrová, Světla Svozilová, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek (více)Obsahy(1)
Rodina pražského měšťana a mistra malíře pokojů Václava Kondelíka žije ve svém domě v Ječné ulici spokojeně. Klid naruší pozvání na "zástěrkový večírek", kde se dcera Pepička seznámí s mladým magistrátním úředníkem Františkem Vejvarou. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Jejich vztah podporuje i paní Kondelíková, neboť Vejvara by se mohl stát pro dceru vítaným ženichem. Pepiččina známost však naruší ustálený pořádek Kondelíkova života. Kondelík se na naléhání Vejvary a rodiny zúčastní nepodařeného tajného výletu Sokolů, musí jít na ochotnické představení Břetislava a Jitky, v němž Vejvara hraje hlavní roli, při večerní slavnosti s ohňostrojem spadne do Vltavy. Konečně se však zdá, že všechno spěje ke kýženému cíli - ke svatbě. Vejvara je povýšen a požádá o Pepiččinu ruku. Přípravy ke svatbě ještě přeruší návštěva Vejvarovy bývalé bytné Muknšnáblové, která tvrdí, že Vejvara má závazky k její dceři. Když se celá záležitost vysvětlí, nastává den svatby a po něm svatební noc. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (38)
Spousta lidí by tenhle film mohla podceňovat a zavrhnout pro konedlíkovskou měšťáckost - a do jisté míry by měli i pravdu - , ale i tady se najdou perly: - Jiří Dohnal opravdu měl komický talent, i když hrál většinou milovníky; - Růžena Šlemrová jako paní Muknšnáblová je k nakousnutí; - a i mezi Nedošinskou a Pištěkem to tentokrát jiskří poměrně inteligentněji než jindy. ()
Otec Kondelík a ženich Vejvara je povedenou satirickou koketností Miroslava Josefa Krňanského podle literární předlohy Ignáta Herrmanna. Nezbedně strká klacek do hadího hnízda společenské důstojnosti maloměšťácké spořádanosti: v jejich zaběhlých principech, vyhledávaných potřebách a požadovaných hodnotách. Konec devatenáctého století je přizpůsoben meziválečným časům vlasteneckým romantismem a rodinnou idylou, která je určující i přes drobné i lehkonohé, rozverné i komické patálie fyzické a duševní omezenosti lidské maloměšťácké hrdosti. Sokol, cvičení a skryté půvaby tajné turistiky, překonaná nesmělost ochotnické nervozity a nadšení z civilizačních pokroků, strasti dvoření a taneční ceremonie jako ten základní kámen rozmachu veřejného pořádání života spolky. Naivita cudnosti, ale i noční neřesti jako nezbytná skutečnost úsměvného pohledu na hemžení života. Hrdinou bezstarostně pobavené sondy do maloměšťácké spokojenosti je Václav Kondelík (dobrý Theodor Pištěk), spořádaný měšťan se zavedenou malířskou živností. Bezúhonný a společensky vhodný kandidát na ženění patří k těm nejžádanějším komoditám stavu. Slasti a starosti života, pokroku a společenských nároků. Druhou titulární postavou je zde František Vejvara (velmi zajímavý Jiří Dohnal), mladý a perspektivní úředník magistrátu a nadšený propagátor moderních tendencí společenského života. Námluvy lásky vyžadují záruku schvalovacím procesem. Hlavní ženskou postavou je Bety (příjemná Antonie Nedošinská), Kondelíkova počestná ženuška. Muže je ve stavovském zájmu lepší ctíti, přesto skutečné rozhodovací postupy jsou v jejím držení. Významnou postavou je Pepička (zajímavá Eva Gerová), mladá dceruška manželů Kondelíkových a zrovna dosáhla věku, kdy už je zapotřebí rozhlížet se po nejvhodnější životní partii. Důležitou postavou filmu je Spytihněv Hupner (vynikající Saša Rašilov st.), ctěný a také uctívaný magistrátní rada, zdroj živnostenských příjmů i neúnavně důstojný organizátor společenského života. Vedoucí místo je posláním, ale i nutností společenského postavení. Výraznější postavou je také Muknšnáblová (pozoruhodná Růžena Šlemrová), důstojná Vejvarova paní domácí, nezastavitelná ve spřádání svých vinných a nelítostných lstí za účelem provdání dcery. Z dalších rolí: doposud neprovdaná dceruška Muknšnáblové Lotynka (Světla Svozilová), spolehlivá služka Kačenka (Darja Hajská), vytížený inspicient ochotnického představení (Karel Němec), k tanci přinucený pokladník spolku Karafiát (Alois Dvorský), dva nejvýraznější z Kondelíkových tovaryšů Vopička (Ferenc Futurista) a Prokop (Fanda Mrázek), či mlaďoučké zpěvačky kabaretního šantánu u Zpěváčků (Marie Grossová a Ljuba Hermanová). Otec Kondelík a ženich Vejvara je odlehčenějším pohledem na maloměšťácké životní přesvědčení. Rozhodující tady není zlomyslnost, ale nadšení a radost ze života. Velmi příjemné satirické pobavení, lehoučké a povznesené nad přízemnost. ()
Krásně starosvětské, starosvětsky krásné! Svět, v němž se rodičům ještě vyká, svět, v němž otec je hlavou rodiny (a maminka krkem, který tou hlavou otáčí), svět, v němž existuje úcta k rodičům a křížek na čelo či křesťanský pozdrav ještě něco znamená! Po mnoha letech jsem tenhle film viděla znovu a moc mne potěšil, zvláště osvědčená dvojice Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská! ()
Biedermeier má i v české větvi rakouských literatur své programové pokračování. Je jím prozaické dílo Ignáta Herrmanna. Šalda celkem právem protestoval proti zažitému tvrzení, že Herrmann je Nerudovým dědicem. Herrmann totiž nenavazuje bezprostředně na Nerudu, vrací se k biedermeierovskému konceptu nízkého slohu, který jsme specifikovali jako měšťanský idylismus. Už názvy Herrmannových povídkových souborů nám jasně říkají, kde jsme, ocitáme se ve světě lidí, jejichž obzor nepřesahuje bezprostřední životní zkušenost a které si literární hantýrka navykla označovat jako figurky. Herrmann je kreslí se shovívavým pochopením. Ale nejen to: kreslí je v mistrné charakterové zkratce. Přijmeme-li myšlenku, že člověk si zaslouží nejméně tolik shovívavosti jako kritiky, musíme přiznat, že Herrmannovy prózy mají jak filosofický koncept, tak svou psychologii. Mají i sociální hodnověrnost: opustíme-li totiž představu lineárního pokroku a vyzvedneme-li dostatečně hodnoty jako jsou blahobyt, snášenlivost a pohoda. Herrmann je výborný stylista a vypravěč. Aby se nám jeho dílo vyjevilo v plné svěžesti, musíme se zbavit určitých předsudků. Vedle představy lineárního společenského pokroku je to (komplementární) představa literárního vývoje. Obě by bylo třeba nahradit kategoriemi pružnějšími, méně apriorními. Z hlediska sociálního je pak nutné odložit předsudek vůči měšťákům (vhodnější je neutrální výraz měšťané), kteří jsou chápáni jako více či méně parazitní třída; Šaldovo označení bařtipán je právě takového druhu. Herrmann není nekritický, je to však kritika dílčí (interiérová, jak řekl Šalda), která nezavrhuje městský stav a jeho morálku vcelku. Herrmannovi v žádném případě nezabrání vystavět pomník biedermeierovskému idylismu. Oba romány o panu Kondelíkovi, Otec Kondelík a ženich Vejvara a Tchán Kondelík a zeť Vejvara tvoří syntézu a závěrečný akord měšťanského idylismu v jeho původním, biedermeierském konceptu. Pan Kondelík ale není jen bařtipán, jak bezpečně poznal Ferdinand Peroutka: je také zručný a pilný řemeslník, úspěšný podnikatel, který se vypracoval od píky, člověk, který svým samorostlým humorem přechytračí i lidi chytřejší než je on sám. Je také soucitný, milující a starostlivý. Vejvara, to už vůbec není bařtipán. Tento skromný a pracovitý právníček může být vzorem aktivity a činorodosti. Kritické ostny v románech o panu Kondelíkovi najdeme také. Jsou však obroušeny, Herrmannova kritika je laskavá. Ne satira, ale humor. Nutno dodat, že filmová verze (pominu-li v tuto chvíli její němé předchůdce) režiséra Krňanského onen biedermeierovský idylismus personifikuje přesně v intencích pokračující generace prvorepublikového kapitalismu, vyznávající namnoze podobné hodnoty Herrmannova odkazu. Zdá se pak takřka nemožné, aby malířského mistra Kondelíka představoval někdo jiný, než Theodor Pištěk, který na druhou stranu dokázal tuto veskrze čitelnou postavu pozvednout do roviny jemného sarkasmu. Na vlně milující uštěpačnosti se nese Pištěkovo nerozlučné partnerství s Antonií Nedošinskou, pečlivě střídající všechny odstíny rafinované ženskosti v zájmu o vdavky jediné dcery. Sedmnáctiletá Eva Gerová se svou účastí v Kondelíkovi naplno zařadila mezi filmové hvězdy, Jiřímu Dohnalovi role nesmělého Vejvary poskytovala zajímavou šanci vymanit se ze stereotypu jalových milovníků, neboť Vejvara je milovníkem spíše neobratným a tak trochu směšným. Jako výrazný kontrapunkt k hlavním hrdinům funguje obsazení vedlejších figurek Rašilovem, Svozilovou a především báječnou Růženou Šlemrovou v roli bytné Muknšnáblové. Kult domácnosti, domova a pracovitosti, snášenlivost, věrnost, přirozená radost z vlastnictví, to všechno jsou pozitivní hodnoty, o něž usiluje člověk ve všech dobách. Čteme-li, s jakou přímo živočišnou rozkoší se Vejvara a jeho Pepička oddávají své domácnosti, víme bezpečně, že jsme v Čechách a že otec Kondelík je naším předkem. () (méně) (více)
Film mi tu v reakcích přijde v kontextu doby drobně přeceňovaný. Hlavní dvojice mladých herců je nevýrazná a hraje naivně, o kolik mohla být lepší jinak pozoruhodná závěrečná scéna. Nedošínská je jako vždycky zábavná, ale jako vždycky hraje to samé. Táhne to především Pištěk jako Kondelík, roztomilý buran, dobrák i darebák v jednom. Celému filmu ale chybí nějaký zásadnější konflikt, je to možná až příliš dobrácké. Konflikt nabízí vlastně jen scény s paní domu, co se snaží dohodit svou dceru. Ty scény považuji za nejzábavnější část filmu. Ostatní nejspíš zapomenu. Vyloženě vtipný snímek taky není, usmál jsem se dvakrát, ale to má holt každý jinak. Film na mě taky technicky působí jako tak o pět let starší, což v té době bylo hodně. Přispívá k tomu i fakt, že je docela hluchý a hudba je většinou jen diegetická v podobě klavíru. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (7)
- Desátý český seriál (1926-1929): Otec Kondelík a ženich Vejvara I., Otec Kondelík a ženich Vejvara II. a Tchán Kondelík a zeť Vejvara. (NinadeL)
- Natáčelo se také na hradě Karlštejn. (M.B)
- Filmovanie prebiehalo na letohrádku Hvězda v Prahe. (dyfur)
Reklama