Kawasakiho růže

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)

Zcela upřímně během prvních 20-ti minut jsem si říkal, co to proboha ten Hřebejk natočil a chtěl to vypnout. Vrcholem bylo zjištění ( potvrzení si ) Lenky Vlasákové, že je KRÁVA..... Naštěstí jsem to neudělal a od momentu, kdy se na scéně objevil Ladislav Chudík nemám již nejmenších námitek. Takto silné a inteligentní vypořádání se s " kostlivci zavřenými na dlooouhou dobu ve skříních " , to jsem tedy opravdu nečekal! Základem je chytrý ( inteligentní ) SCÉNÁŘ Jarchovského, který se tentokráte nesnaží býti za každou cenu vtipný a sází na výpovědní hodnotu, což se ukazuje jako ten nejlepší možný nápad. Co musím dále vyzdvihnout je silná všudypřítomná kamera ( zejména smysl pro DETAIL ), o hereckých výkonech myslím netřeba jakéhokoliv komentáře. Jako maják v moři sice vyčnívá Ladislav Chudík, který svého bývalého agenta STB nemohl podat věrohodněji ( zejména jeho mimika je neuvěřitelná). Kdybych ho neznal, téměř bych ho podezíral ze spolupráce :o) Nicméně ani Martin Huba a civilní nenucený, bezprostřední Antonín Kratochvíl nezůstávají pozadu. Bez větších připomínek je to i u Lenky Vlasákové a Daniely Kolářové. Jako protipól zde vyznívá " bezkrevný " tragický Milan Mikulčík. Více jak na 4* , ale jít nemůžu ( bohužel ). Jednoduše nedokážu vytěsnit z paměti prvních 20 minut. Připadal jsem si jako ve zlém snu, přišlo mi to jako úvod ke zcela jinému filmu. Velká škoda, protože zbytek je za čistokrevných a hodně poctivých 5*. A ten úplný závěr vypovídává o všem. Když už padne vina ( trest ) tak na ty , kteří k tomu byli " donuceni " okolnostmi a stáli před nelehkým rozhodnutím. Je lehké vynášet nad nimi ortel, ale mi u toho nebyli. Je hezké, že jim někdy dotyčný odpustí a smíří se s nimi, ale dokáží odpustit oni sami sobě? Tohohle ty STB SVINĚ dosáhly. A ty největší SVINĚ z nich, si užívají poklidného důchodu a sfoukávají svíčky na dortech...... (28.05.2010)

Ale jo bylo to dobrý, přišlo mi že to má z technickýho hlediska větší měřítko než většina české konkurence i se na to líp kouká (možná se pletu, na český filmy moc nekoukám), k tomu to má jistější herce, kteří působí opravdu přirozeně i ve vypjatějších scénách (akorát u Kratochvíla jsem se nemohl rozhodnout, jak na mě jeho herectví působí, ale určitě mě zaujal, nesympatickej mi byl akorát ten manžel Vlasákový). Jeden z lepších Hřebejků. 7/10. (18.11.2013)

Jan Hřebejk po všech těch průměrných Nestydech, Medvídcích a Kráskách v nesnázích opět prokázal, že je opravdu výborný režisér a v jakém žánru tkví jeho skutečná síla. Komorní a místy až mrazivá atmosféra, výborná kamera, bezchybní herci a dobře napsaný příběh, nad jehož vyústěním jsem přemýšlel ještě dlouho po filmu. A to se mi jen tak u nějakého (nejen) českého filmu nestává. (16.05.2010)