Lurdy

Po projekci filmu Lurdy jsem se ocitnul v takové lehčí variantě deprese, což by se mohlo považovat za úspěch, když vezmu v potaz žánr tohoto snímku, nicméně po krátké době ten tíživý pocit vyprchal jako pára nad hrncem. Právě onen depresivní nádech filmu, kterému asi nejvíce přispívalo herecké obsazení a prostředí lázní, mně tak nějak neseděl. Celkově to na mě ale působilo takovým "nemastným, neslaným" dojmem, což by se mohlo zdát jako protiřečení s tím, co jsem výše zmínil. Zkrátka film, ke kterému se nemám potřebu vracet, ale na jedno zhlédnutí je vhodný. (21.11.2014)

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl. (15.11.2009)

Častokrát mi na těchto stránkách hnou žlučí různí ateisté, kteří šmahem odsuzují náboženství a víru a směšně dávají najevo, jak jsou nad věcí. To prosím nepíšu jako věřící; sám sebe pokládám spíš za kacíře, věčného skeptika a pochybovače. Serou mě zkrátka hlupáci, kteří si na základce udělali jasno a od té doby nepocítili potřebu své úsudky podrobit revizi. --- Toto uvádím předem, aby mi bylo správně porozuměno. Největším kladem tohoto filmu totiž je podle mne právě jeho skepse; neuráží, neodsuzuje, netluče jako Chruščov podpatkem do stolu, nedělá unáhlené závěry. --- Lurdy jsou zobrazeny jako místo, kde se úřaduje a točí peníze. Ale nenaznačuje se, že je to něčí chyba. Když se k vám hrnou zástupy, z jakéhokoli důvodu, musíte se jim postarat i o žvanec a záchody, to je realita kterou dobře zná církev i pořadatelé filmových festivalů. Bohoslužby jsou tak trochu showbusiness, to je další fakt, jenže jak má kněz k věřícím nacházet osobní vztah, když jsou jich tisíce a každý den jiní? Tak slouží jak umí, dává lidem co chtějí, a zůstává rezervovaný. --- Působivá je poctivost, s jakou jsou pacienti upozorňováni: „My se zde snažíme léčit duši. Pokud se přitom občas zázračně vyléčí i tělo, je to vedlejší efekt.“ Nemohou udělat nic víc proti lidské přirozenosti, která ve své prostotě lpí na viditelných znameních, tedy zázracích. Mají tam na zázraky úřad, který především dohlíží, aby se zázračné agendy nezmocnili nějací novináři či jiní blbci. Je to taková péče o dobré jméno podniku. --- Herecké výkony v příběhu jsou tak civilní, tak „normální“, že se je až zdráhám nazvat herectvím. Míněno jako pocta režisérce. I v tomto ohledu, všechna lidská malost a nedokonalost je podána autenticky, nepřehání a nesoudí. A nakonec zázrak sám. Pro autorku není rozhodující otázka zázraku; ostatně i ten zůstává dost „nezázračný“, vysvětlitelný jako vzácné leč možné (dočasné) zlepšení. Centrem zájmu jsou reakce lidí, jejich otázky a komentáře, nepříliš povznášející, ostatně jako i sama hlavní postava dívky ve víře spíše vlažné a oportunní. --- Vnímám film jako názornou ukázku toho, jak je poctivost vzácná, náročná a nevděčná. To tam nemohl být aspoň jeden kněz znásilňující bezmocné nezletilé pacienty? U čerta, kde je nějaká akce!? --- (22.05.2012)

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)