The Doors - When You're Strange

Upřímně řečeno nejsem fanouškem The Doors a proto pro mě byla většina informací nová. Ovšem respekt Manzarkovi, hrát současně basovou a melodickou linku na klávesy, to už vážně musíte něco málo umět. O vypravěčském umění pana Deppa radši pomlčím. EDIT: Jo a ještě jsem si vzpoměl - mladej Jim s tim sestřihem nakrátko mi strašně připoměl Charlese Thompsona IV (aka Francis Black) v mládí. (09.07.2010)

Líbí se mi ten nestrannej pohled na kapelu, nikdo ji tu nepřechvaluje, ani nesoudí, je to prostě čistě historickej pohled na ní od vzniku až po zánik... Písniček se tam objeví jenom pár a díky 90 minutám to docela rychle uteče, navíc tu průvodce dělá Johnny Depp a jeho hlas zní tak free, že snad lepšího vypravěče pro tenhle film vybrat nešlo. (14.02.2012)

The Doors patří a vždy bude patřit mezi mé nejoblíbenější kapely. Každý člen skupiny byl něčím unikátní - zpěvák neuměl příliš zpívat a sám se považoval spíše za básníka; kytarista začínal na elektrickou kytaru, do té doby hrál jen flamenco na španělku; klávesista chtěl vykompenzovat absenci bassové kytary tím, že hrál současně na dvoje klávesy - na jedny hrál basovou linku a na druhé hrál melodii písně a bubeník přešel k The Doors z jazzové kapely. Všichni tito mimořádní hudebníci vytvořili tak zajímavou směsici, kterou už těžko někdo překoná. Vždyť za 54 měsíců kariéry zvládli mnohem víc, než se většině podaří za celý život. Teď ovšem k dokumentu. Hodila by se nějaká kritika, ale žádná mě nenapadá, myslím, že i sám Jim by to chtěl takhle. Doporučuji každému, koho uchvátila byť jedna písnička, protože zde jde opravdu o hodně zajímavý příběh. Kam se se*ou Beatles a Stouni. Nechci srovnávat, ale dokument se mi možná líbí ještě více než film. (11.12.2010)

Sledovat Doors, tóčo kolem nich a hlavně samotného Morrisona bylo milé, ale proč to všechno, jsem se nedověděl. Co se to v té zemi za mořem vlastně dělo? Kde se tam vzal on? Jak se z muže, o němž v komentáři mluví Morien, stal v posledním období chlapík s tváří druholigových československých kulturákovo-táborákovo-zábavových skoroexistencí? (18.05.2014)

Doors - to je historie spojená s mým mládím (když Doors vydávali svá alba) i stářím (většinu písní znám nazpaměť, a většinou když jedu vlakem čí autobusem, a dívám se na krajinu, tak si je v rachotu kol zpívám. Ale co z toho, že se Jim Morrison už v deset dopledne válel v některé pařížské hospodě pod stolem.... Všechno mě to ale přivádí zpět k jeho/jejich písničkám. A tak se na ně podívejme (především ty, které znám nazpaměť): 1. The Doors: „Soul Kitchen“ a „The Crystal Ship“, prostá nádhera; „Back Door Man“ silný cit pro blues, zde i na ostatních albech. 2. Strange Days: „Strange Days“, jak i depresivní může být krásné, skvěláá báseň i sama o sobě, a to se týká i „Love Me Two Times“ a „People Are Strange“, „When the Music's Over“ kromě verše "Cancel my subscription to the Resurrection / Send my credentials to the House of Detention" už trochu vyčpělé. 3. Waiting for the Sun: celé album nádherné, „Love Street“, „Summer's Almost Gone“, „Wintertime Love“, „Yes, the River Knows“, nádherné náladovky, které se dají sloučit do básnické sbírky "Když léto skončí (co si počneme)" „Five to One“ samozřejmě nepodceňovat. 4. The Soft Parade: album stojící trochu bokem, avšak „Shaman's Blues“ je druhou nejlepší bluesovou skladbou Doors a u „Wild Child“ se podařil pěkný filmový klip. 5. Morrison Hotel je jedním z nejlepších epických alb vůbec. Celý hudební stroj je namazán a vyladěn, že to lépe snad nejde. Ani jedna slabší píseň, i „Indian Summer“ sem krásně zapadá. A „Roadhouse Blues“ je spolu s "Someting Inside of Me" od Dannyho Kirwanan nejlepší písní od bílého bluesmana. Impozantní jsou vždy první dvě písě na každé straně. 6. L.A. Woman: morbidní „Cars Hiss By My Window“, drsné „The Changeling“, „Been Down So Long“ „L'America“, stroj funguje pořád dokonale, i když už ne tak hladce. (10.10.2019)