Nehybná chůze

Nejdřív se vyrovnám s nešťastným českým distribučním názvem. Protože ten původní, japonský, znamená něco jako život jde dál (a dál). Což v případě každoroční vzpomínky na zemřelého prvorozeného syna starých rodičů a vzhledem k samotnému epilogu filmu dává pak i daleko větší smysl. Nu a nyní samá pozitiva a sociální jistoty. Ne, jako teď vážně, ten film je dokonalý. Jak filmařsky, protože drží jednotu místa, času a děje (dokonce se to celé odehraje během jednoho dne), protože to má skvělé lokace, střih, kameru a herecké vedení - včetně dětí, které je oříšek je urežírovat tak, aby působily před kamerou přirozeně (na Noe by mohli povídat), tak postavami i samotným příběhem, který je z ranku takový ten malý velký. Líbilo se mi, jak postupně přibývaly informace, jak jsou přesně, s chirurgickou přesností dávkovány, a líbila se mi dokonalá psychologie postav, které nejsou černobílé, naopak jako v reálu na nich najdeme kladné i negativní vlastnosti. A překvapilo mě, jak jsou některé okolnosti globální - třeba ta někdy až přehnaná starostlivost matek, nedůtklivost stárnoucích otců, hromady jídla, a také například modlitba za zemřelé. A byl mi sympatický hlavní hrdina, druhorozený syn, který chtěl dělat, co ho baví, přesto mu stále něco předhazují, třeba jak byl jeho bratr lepší a chytřejší, že svobodnou matku si nikdo nechce vzít..., a on v tom hledá kus porozumění a podpory i pro něho samotného od rodičů, partnerky, jejího syna... No a v neposlední řadě jsem tady odkoukal pár dobrých receptů, které vyzkouším. dušenou ředkev asi ne, ale kukuřice v tempuře a smažená, na tu už jsem si recept našel a brzy zkusím. (26.03.2023)

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle. (26.07.2017)

Po všetkých stranách príjemná konverzačka o rodine. Kecá sa tam neúrekom, ale aspoň máme možnosť spoznať každý jeden charakter. Dramatická rovina ide do úzadia a viac ako nejakú rodinnú drámu to pripomína rodinnú seánsu. Veľa sa tu je, každá postava má v sebe niečo nevyriešené a jeden deň na rodinnej návšteve to nevyrieši. Plynutie filmu je pomalé, ale hravé. Koreeda je majster v zachytení sekundových pohľadov a určitej komornej atmosféry. Aj napriek tomu, že jeho filmy sú strihovejšie a pomalosť je stále narúšaná prestrihmi na rovnako všedné okamihy, vytvára v tomto prípade akúsi poéziu normálnosti. Tú ale považujem za veľmi prirodzenú a tým pádom aj nádhernú. Dlho ma taký film nepohladil na duši a pritom nezabŕdal do politiky, ani filozofie. Zostal mi len dobrý pocit. Idem sa prejsť. (25.08.2015)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)