Průvodce

Nechcel som si nechať újsť japonský film ocenený oscarom a urobil som dobre. Tak narýchlo si nespomeniem, ale pravdepodobne ide o najlepší japonský film, aký som videl. Krásny príbeh o postupnom hľadaní lásky k nezvyčajnému povolaniu. Akokoľvek morbidne starostilivosť o mŕtvych znie, v závere alebo už aj počas filmu ako ja určite vyjadríte uznanie. Príbeh je aj humorný aj smutný, nádherne vyvážený a krásne natočený. Ak k tomu všetkému pripočítam naozaj nádhernú hudbu s dojímavou skladbou na cello, vychádza mi film, ku ktorému sa vždy rád vrátim a môžem všetkým iba doporučiť. 100%. (04.11.2010)

Tradičně vyprávěný příběh, který nikam nespěchá. Ostatně by se to k tématu ani nehodilo. Obřad přípravy mrtvého je svým způsobem fascinující uměleckou disciplínou. Přidejte si ještě nějaký ten melodramatický příběh a je vymalováno. Překvapily mne hlavně komické momenty, i když postupem filmového času nějak vymizely. Takže díky americké Akademii, neboť nebýt jejich ocenění, pravděpodobně bych se na film nepodíval, ani kdyby se k nám nějakým zázrakem dostal (90%). (19.10.2010)

+4* velmi emotivní seznámení s obřadným rituálem ukládání do rakví. Přibližuje nám to melancholický klidně plynoucí příběh violoncellisty, který se tomuto umění učí, což mu i jeho okolí přináší nemalé strasti. Musím pochválit, že to režisér dokázal natočit s jemným nadhledem, takže se dočkáte i veselejších momentů. Hudební doprovod ještě o stupínek přidává k zážitku, i když to občas působí až kýčovitě. Přesto si minimálně silné 4 hvězdičky zaslouží. [ PŘÍBĚH: 2 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (19.03.2016)

Úchvatný film předvádějící důstojné rozloučení se zesnulým člověkem. Tento způsob už se asi opravdu uvidí jen v některých asijských zemích. I v této části světa se však začínají projevoval vlivy konzumního západního stylu života se vším všudy. Možná to bylo malé morální napomenutí pro japonské pozůstalé, že má člověk právo na prokázání úcty. Z hlediska psychologie je lepší smrt vidět a účastnit se příprav k pohřbu, prý se člověk se smrtí lépe vyrovná. V západním světě je dnes smrt anonymní, nedůstojná, obtěžující - je brána jako produkt a výnosný obchod. Dalším morálním (a praktickým) kopancem bylo možná i upozornění, že až zemřete, jediné co po Vás zůstane jsou Vaše děti. A když je opustíte když vás nejvíce potřebují co je vlastně Vaším smyslem života? Co když po Vás zbude jen jedna lepenková krabice? Tak bych tedy nechtěla dopadnout. (15.01.2010)

Mladý muž menom Daigo Kobajaši, sa čochvíľa vydáva na osudovú 「vandrovku」, a to konkrétne z Tokia do Jamagaty, keďže mu všetko nevyšlo podľa jeho najideálnejších predstáv, ako si vlastne sprvoti naplánoval... • Totižto, práve na tomto mieste sa snažil preraziť k tomu umeleckému zameraniu, ku ktorému má naprosto vrúcny vzťah snáď úplne odjakživa, ale ako sa tradične hovorí, že nie každý deň je nedeľa, tak zrovna toto pomenovanie momentálne zažíva - ústredný protagonista, ktorý aspoň následne vyskúša konečne niečo nové, k čomu pravdepodobne nikdy predtým nepričuchol. • A to je v podstate i samotný motív tohto mimoriadne decentného snímku, na ktorý budem ešte veľmi dlho spomínať, pretože ma veľmi zasiahol, a to ani nie kvôli samotnému spracovaniu, čiže povedzme, predovšetkým, nejakým, okázalým, režisérskym štýlom s množstvom všelijakých technických zlepšovákov, s nasledujúcimi odbornými postupmi od výmyslu sveta, ako napríklad v nedávno uvedenom samoúčelnom počine s titulom 1917, kedy by proste zbytočne strhával na seba pozornosť presne takýmto nevhodným spôsobom, ale najskôr len tou citlivejšou témou, ktorú mi režisér Jódžiró Takita, predostieral s extrémne pôsobivou symbolikou, kde kládol čo najväčší dôraz na absolútnu autenticitu, vďaka ktorej som asi nielen iba ja prechádzal, obzvlášť zaťažkávajúcou skúškou, či ju predsa napokon zdolám, no musím sa skromne priznať, že mi miestami robila väčšie problémy... • Samozrejme, že čo sa týkalo celkovej réžie, tak tá si neustále udržiavala svoju nadštandardne vysokú úroveň, lebo ponúkala 『reálny život 』 , ktorý sa nás všetkých bezprostredne dotýka. Mimochodom, predstaviteľ - hlavnej postavy D.K. , Masahiro Motoki, podal dosť zaujímavý, herecký výkon v stvárnení istého 「povolania 」, na ktoré by som si síce vonkoncom netrúfol, no možno jemu pomôže odbúravať stres najmä vtedy, keď si potom ♫ zahrá ♫ na čelo ♫ , v čom je inak vynikajúci. • Áno, ♪ hudba ♪ , tvorila neoddeliteľný základ k tomuto excelentnému filmu, keď si dovolím tvrdiť, že bola rovnocenným partnerom - k tejto myšlienke, na ktorú som dlho čakal... • Tentoraz som sa po časovej osi vydal až do prvej dekády - 21. storočia, a to je už na mňa čo povedať, nakoľko som stálym návštevníkom toho minulého, no nemôžem povedať, že by som teraz túto 「zástavku」, zvlášť oľutoval, ako môžete vidieť v súlade s hodnotením, nie je tomu vôbec tak, aj keď sa vskutku azda jedná len o slabších päť hviezdičiek, no dokážem si ich obhájiť, a to i napriek tomu, že som pôvodne uvažoval nad silnými štyrmi, pričom aj Kobajaši postupne (z)mení svoj názor na bytie, ako také... (08.02.2023)