Zemský ráj to napohled

Tak neprávem podhodnocený film se na čsfd hned tak nepotká. Asi by se nejdříve slušelo připomenout, že scénáristka Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta, tedy že mluví ,,zevnitř". Jistě, zobrazit disidenty jen jako sexuální štvance, a determinantu štvance politického odsunout někam na druhou kolej, to je velmi neobvyklý pohled a nezapadá do kánonu, jakým si tu představujeme točit o okolnostech kolem Charty 77. Proč ale zavedený kánon neporušit? Jistě se jednou dočkáme i sitcomu z období normalizace, proč ne tedy trochu kontroverznější pohled Terezy Boučkové a Ireny Pavláskové? Jak velký vlastně musí být onen časový odstup? Osobně mám silné výhrady ke scéně, kdy matka spolu se svými dcerami předvádí striptýzové vystoupení, což je sama o sobě tak zvrhlá představa, že i kdyby to byla nakrásně pravda a Tereza Boučková takovou situaci zažila, režisérka ji nejspíš měla se zdravou sebereflexí vystřihnout, jelikož je hodně neuvěřitelná. Zbytek filmu ale funguje a vztahy byly také součástí života disidentů. Lze samozřejmě mnohé namítat proti zobrazení dramatika (podobnost s Václavem Havlem je samozřejmě nabíledni) či hamletovského herce (Pavel Kohout se takto jistě neuvidí rád, i když je maskován prvky z biografie Pavla Landovského), ovšem jinak lze Zemský ráj to napohled akceptovat, i když určitě nedosahuje autenticity Špačkových Pout či třeba sugestivního PF 77 Jaroslava Brabce. Za analýzu by jistě stály pro režisérčinu tvorbu tak typické silné postavy ženské a mdlé až připrděné postavy mužské, proti tomu lze mnohé co namítat, ale paní režisérka asi takhle vnímá svět. Irena Pavlásková prostě točí ,,ženský film". Přesto si nenechejme tenhle film podobným vyhraněným rastrem zkazit a neberme celý projekt jen jako osobní vyřizování si účtů uvnitř klanu Kohoutových. Nadhodnocuji a dávám 4 hvězdičky, cca 50 procent si tenhle originální pohled nezaslouží. I když ,,mrazivá" není tahle komedie bohužel ani trochu... (01.01.2011)

Režisérka Irena Pavlásková se pustila vehementně do příběhu, který jen z půlky části je uvěřitelný. Vše se odehrává na pozadí začátku sedmdesátých let poznamenané invazí armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a prostě tuhle dobu nelze škrtnout. V ději může být zajímavé hledat paralely, ale nemá to velký smysl. Na první pohled hrozná hloupost. Na druhý nikoliv. To, že odpůrci režimu byli perzekuováni represí nebo že si komunisti hlídali disidenty či chartisty často až absurdním způsobem po celou dobu normalizace je fakt. Na druhé straně však nedokázali ohlídat všechno. Zpět k filmu. Bohužel obraz děje vnucuje pocit, že disidenti či chartisti zde vypadají jak parta obskurních snobů či alkoholiků. Což samozřejmě nebyla pravda. Vrcholem je erotická scéna matky a jejich dcer ve striptýzovém vystoupení, trochu vkusu by holkám neškodilo. Takhle hloupě zrušit film, který vypadal nadějně. (02.01.2011)

Trochu mě zneklidňuje, že si někdo chce pamatovat normalizaci jako dobu relativní bezstarostnosti, kdy jste se do problémů mohli dostat jen vinou disidentů, kteří kázali vodu a pili víno (Havlův život v pravdě aplikuje Vetchého postava na život pohlavní). Oproti jiným důkazům, že čeští filmaři z větší části stále nevědí, jak se bez urážlivých zjednodušení vypořádat s normalizací, je tento nejen špatnou tragikomedií (žánrová nekonzistence, neujasněnost vypravěče, nemotivované jednání), ale také odpudivým alibi pro občanskou zbabělost. Důvody k hrdosti nenacházejí postavy v sobě, nanejvýš přicházejí zvenčí (vítězství národní reprezentace v hokeji). Jednotlivec se tedy žádnými hrdinskými skutky projevit nemusí a vlastně by se ani projevovat neměl. Emigrace postrádá smysl, protože v cizině budete buď okradeni (italský prolog), nebo se tam z vás stane arogantní sketa (Hána je karikaturou zákeřného zápaďáka jako z Majora Zemana). Kdo se vzepře, zaručeně dopadne špatně (infarkt, vězení), případně jde o člověka, který si navenek statečným jednáním jen honí ego. Primárními zdroji konfliktů byly podle filmu za pozdního socialismu osobní křivdy nebo manželská nevěra, nikoli občanská nesvoboda, pokrytectví či uplácení. Jediný obranný prostředek proti zamrzlosti času a morálnímu úpadku očividně představovalo souložení s co největším množstvím lidí. Větší intelektuální ambice jsou vysmívány vykreslením intelektuálů jako roztržitě komických figurek, jejichž šikana ze strany státu zjevně patřila mezi úsměvné normalizační obyčeje. Vážněji než vzpomínání na výslechy Státní bezpečnostní je rámována partnerská hádka a podobně jsou aktivity bezpečnostních složek démonizovány pouze tehdy, dotýkají-li se někoho jiného než disidentů. Nositeli negativních vlastností, kteří mají také moc, tady nicméně nejsou konkrétní lidé, ale „oni“, nadosobní a beztvářná entita, proti které malý český člověk nic nezmůže. Disidentské úsilí o navázání dialogu s mocí bylo tudíž slepou uličkou, jejíž prozkoumávání způsobilo jen zbytečné potíže. Nic nedělat, vyhýbat se intelektuální opozici a doufat, že příště budou ty řízky poddajnější – to byl nejlepší způsob, jak přečkat normalizaci podle filmu, jehož název, obávám se, není míněn ironicky. 10% Zajímavé komentáře: ORIN, tahit, Pilířek, joywork (15.08.2020)

Jsem už opravdu zoufale unavená ze všech těch českých filmů bez zásadnějšího sdělení a názoru, které nepatří na plátno, ale na televizní obrazovku. Cestou domů z kina hráli něco od Chinaski, nepřeladila jsem, ale bylo to poslední, co jsem toho večera potřebovala slyšet. Asi to nebude nejšťastnější srovnání, ale pravděpodobnost, že bych si je někdy mohla oblíbit, je zhruba stejně vysoká jako ta, že na příští film Ireny Pavláskové půjdu do kina ...a dobrovolně. Ne, že bych se místy nebavila, to ano… ne, že by nebylo nad čím se zamyslet, herecky taky nadstandard (Ondřej Vetchý byl opravdu kouzelný), zato Chlumeckého hudba, kterou jsem dříve tolik cenila, mi z hlavy vyšuměla obratem. Ale jedna velká hvězdička navíc za Jiřího Dvořáka v roli afektovaného otce: už dříve mi sedl v tv filmech Jiřího Stracha a domnívám se, že výraznější filmovou roli si zasloužil dávno. Nezklamal mne. Cením způsob, jakým se s tak zásadní rolí bez jakéhokoliv osobního exhibicionismu a se správnou mírou patosu vypořádal. Jeho trapně sebestředný pozér je skutečně plastickou a živoucí postavou, která budí zasloužené negativní emoce, věrohodným obrazem muže morálně ambivalentního a lidsky nedostatečného. A Dvořákův výkon je taky jediný důvod, proč jsem ráda, že jsem film viděla. (09.12.2009)

Nemůžu si pomoct, ale tyhle filmy už mě prostě nebaví. Sice je hezké, že je to na základě autobiografických vzpomínek, ale proč tu tedy nejsou skutečné postavy? Herecké výkony jsou celkem fajn, ale nic světoborného, ale celé to kazí to přesvědčení, že všechno bylo hrozné. Bylo, možná ne všechno, ale lidi byly svině, jenže to víme. Podobných filmů je natočeno až moc a není to způsob, jak se s dobou vyrovnat. Stejně se nedokážeme vyrovnat ani s tou současnou. (12.02.2015)