My děti ze stanice Zoo

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)

Hodnota je vo varovaní, hodnota je v poukázaní na tiene konzumnej spoločnosti, ale že riadne tiene, v Norimberku na stanici som mal sám možnosť vidieť to isté, čo tu vo filme, samé striekačky a feťáky, A to 40 rokov po filme. Tá konzumná spoločnosť prináša tieto neduhy a nejak sa to nerieši. Hodnota je hlavne v tom, čo sa stalo po. Sú to deti a ako dopadli všetky. Nikdy sa už z toho nedostali hoci aj niektoré prežili. Že je Requiem za sen lepší? Filmársky áno, ale je to vymyslený príbeh. Tento dáva hnusný pocit skutočnosti. Na plný počet mu ale chýba trocha viac snaha šokovať. (23.10.2023)

Čakala som lepšie pretavenie knihy do filmu, od polovičky to bolo ale lepšie. Je mi jasné, že do filmu sa nedá dať všetko, ale niektoré dôležité časti a vysvetlenia z knihy mi tam chýbali. Je smutné, čo prežila Christiane, smutné, že hodnú chvíľu trvalo, kým sa z toho vyhrabala, a ešte smutnejšie, že sa z toho nikdy nedostala, pretože sama nechcela a život s drogami ju baví. Muzika parádna. (02.09.2015)

Silně působící snímek, jemuž ani roky nic neubraly na sugestivnosti. Nahlédnutí do života lidí, tedy spíše dětí, jejichž měření času se smrsklo na dobu od dávky k dávce, případně od dávky k absťáku. Ačkoliv začátek ještě vypadá skoro idylicky a z obrazovky/plátna krátce na diváka vydechne pozitivní atmosféra "osmdesátek" v západoevropské verzi (skvěle proložená hudbou Davida Bowieho), brzy do děje vstoupí bezútěšnost a deprese. Mrazivě zní vzájemné ujišťování protagonistů, že co nevidět začnou odvykačku, když už při vyslovení jejich slov je zřejmé, že budou přebita další dávkou. Přežít toto peklo muselo vyžadovat obrovskou vnitřní sílu a další sílu pak určitě stálo i sepsání tohoto svědectví do knižní podoby, která se stala předlohou filmu. (02.07.2008)

Berlínsky háčkový industriál verzus znudená holčina z panelákovej džungle. Pre toho, komu sa strácali kamoši pred očami, viac než surový film s naloženou Bowieho muzikou. "It's not the side-effects of the cocaine, I'm thinking that it must be love. It's too late - to be grateful, It's too late - to be late again..." (29.03.2012)