Daleko od hlučícího davu

Velmi pěkný film s atraktivním dějem plným dramatických i dojemných momentů, krásnou kamerou a sympatickým obsazením - Carey Mulligan (která je mimochodem v každé scéně) je ve své roli naprosto okouzlující a mimořádně přesvědčivá (stejně tak její mužské protějšky jsou výborní). Film potěší svým šibalským humorem a několika překvapivými dějovými zvraty, jakož i početnými záběry na krajinu britského venkova, která je důležitým spolutvůrcem atmosféry celého snímku (natáčelo se v reálné lokaci - v hrabství Dorset na jihozápadě Anglie; jako Batshebina farma posloužil Mapperton House poblíž Beaminsteru ve vlastnictví lorda a lady Sandwichových, tento panský dům má svůj vlastní kostel, stáje, holubník a nádvoří spolu s okolní zemědělskou půdou a lesy, které se daly využít). Tato filmová adaptace mj. dokazuje, že Hardyho stejnojmenná románová předloha neztrácí na své zajímavosti ani po 141 letech od prvního vydání a dokáže být stále aktuální - dilemata hlavní postavy řeší i dnešní ženy. Film zaujme např. tím, do jakých detailů zachází v zobrazování tehdejšího života - herci museli kvůli svým rolím podstoupit řadu příprav, včetně výuky jízdy na koni, honáckých lekcí a učení se zemědělským metodám 19. století (Tom Sturridge studoval šerm, zatímco Matthias Schoenaerts a Carey Mulligan se snažili ovládnout stádo 150 ovcí, které se objeví ve scénách spolu s nimi). Režisér Vinterberg (mj. jeden z původních zakladatelů avantgardního filmového hnutí Dogma 95) k tomu poznamenal: “Nikdy jsem nedělal film, kde jsem se musel vypořádat s nafouklými ovcemi… a možná to je ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy točil. Ale bylo to důležité pro navození atmosféry venkovského života, který je tak zásadní pro postavu Bathsheby.” Zásadní úloha na celkovém dojmu z filmu připadá práci kostýmní návrhářky Janet Patterson, jejíž asistentka Francoise Fourcade k filmu poznamenala: “Thomas měl vizi staromódního eposu, ve stylu Technicoloru se spoustou jasných, živých barev. Nechtěl dělat další hnědý, bahnitý, viktoriánský film! Takže jsme udělali podrobný výzkum a zjistili jsme, že mnoho originálních předmětů z té doby ve skutečnosti oplývá překvapivě živými barvami, jako jsou jasně modrá a světle fialová. V našem podvědomí si představujeme, že v 19. století převládaly nudné, šedé barvy, ale bylo vlastně plné velmi výrazných barev.” Pokud bych měl nějak shrnout svůj celkový dojem z filmu, opět bych použil vlastní Vinterbergova slova: “Je to příběh úžasných postav, které jsou napsány s velkou hloubkou a dojemně zasazeny do krajiny kolem. Chtěl jsem zkombinovat epickou krásu s věrohodností a poukázat na zranitelnost a křehkost těchto postav na pozadí velkolepého terénu a dramatu.” Což se mu podle mě povedlo na jedničku, "Daleko od hlučícího davu " je velmi příjemné filmové překvapení tohoto léta, které mohu (nejen) všem milovníkům historických filmů jen doporučit. (08.07.2015)

Hezky natočená populární prstírna viktoriánským panen, u níž je až k neuvěření, že jí napsal chlap. Ačkoliv, když se na toho Hárdyho tak dívám, kdo ví, jak to vlastně bylo… Každopádně jsem měl u toho pocit, jako bych očichával ruku čerstvě vytaženou z netknutého klína Džejn Óstenové a přitom se na mě sápal některý z věčně lačných, lidožravých bobrů sester Brontëových. A k tomu všemu jsem musel čumět na esteticky až nehumánní Kery Chuligán, navíc charakterově napřesdržku, jak je rozpolcena mezi dva bezkonkurenčně nejcharakternější a nejcharismatičtější správňáky, kteří jakoby vypadli z nejlepkavějších snů zoufale nemrdaných, otylých hospodyněk, a dokonale teploušského oficíra (patrně autobiografického). Teď byste asi vsadili na můj odpad, že? Chyba! I heterosexuální cynik totiž občas zatouží po klasice, pohladit po šulínku a ošukat škaredého babochlapa nebo pár ovcí kdesi v romanticky zelených lukách dorsetské farmy devatenáctého století, víte! Asi mi zrovna včera v nestřeženém okamžiku olíznul nějaký harlekýn hypotalamus a po tom přívalu agresivních nebo debilních braků poslední doby to bylo prostě takové uklidňující. Já vím, měl jsem se od toho hlučícího davu držet co nejdál, připadám si teď tak trochu jako feminně empatická, přechytřele užvaněná slečna Matty těsně před ovulací, ale stejně tomu napálím hezky přihřáté tři a už se o tom nechci víckrát bavit. (24.07.2015)

Impozantně natočené, plné světla a prosluněných záběrů, ale přece jen o třídu méně intenzivnější, než třeba Jane Eyre. A ač se jedná formálně o velmi podobné filmy, které pojednávají o podobných věcech, Jane je přece jen dobovější, syrovější a autentičtější. U Madding Crowd je až příliš mnoho snových scén, které mnohdy nedávají ani moc smysl, spíš jsou pro potěchu oka. Možná se dá namítat, že to ve viktoriánské Anglii 19. století až tak moc nevadí, ale opak je pravdou. Schoenaerts je však vynikající jako vždy a zbytek tak nějak klape do rytmu. Určitě ne špatný pokus, ale ve stejném ranku jsou daleko zajímavější kousky. Mimochodem famózní hudba, která těžce vykrádá The Village. (16.04.2016)

Tento romantický příběh z druhé poloviny 19. století se mi líbil. Postavy Bathsheby (Carey Mulligan) a Gabriela Oaka (Matthias Schoenaerts) mi byly sympatické a přál jsem jim lásku celý film. Bohužel se však příběh vyvíjel jinak, avšak zajímavě, až teda na rozhodnutí Bathsheby, která si vzala toho nejhoršího muže z těch tří co měla na výběr. Naštěstí to však nakonec dopadlo dobře. Jediné co bych tomuto filmu vytknul, že to bylo dost natahované, dalo se to zkrátit na 90 minut. (11.03.2017)

Film stejný jako jeho hlavní hrdinka, zároveň feminní i feministický (čímž netvrdím, že jedno vylučuje druhé). Přitom film v dobrém slova smyslu klasický. Poctivě udělané kostýmnní velkofilmy z éry klasického Hollywoodu, k nimž Vinterberg odkazuje v rozhovorech, nepřipomínají jenom soundtrack a velké celky krajiny hrající všemi barvami, ale i přímočará výstavba příběhu nebo časté užívání zatmívaček. Vinterberg a Nicholls předlohu zbytečně nemodernizují, pouze zdůrazněním některých povahových rysů protagonistky a drobnými úpravami dialogů vyzdvihují to, co v ní bylo moderní už v době vydání (silná a nezávislá ženská postava). Díky vyjmutí postav ze širšího kontextu viktoriánské společnosti a potlačení třídního aspektu je film nadčasový a jasně zacílený. Sevřené vyprávění, dynamizované od začátku tím, jak se k sobě mají/nemají Oak a Bathsheba (namísto kladení otázky, který z nápadníků bude tím pravým), nedává oproti Schlesingerově verzi skoro vůbec znát, že Hardyho předloha vycházela na pokračování. Snaha o udržení svižného tempa (s dobře rozvrženými dějovými zvraty a uváděním nových postav) a zachování maximální semknutosti, která film zachraňuje také před sentimentalitou, akorát chvílemi vede ke zkratkovitosti (natočeného materiálu bylo původně podstatně víc a muselo se hodně stříhat). Zřejmě na začátku a na konci není dost zřetelné, že mezi událostmi uběhlo mnohem více času než pár hodin, což trochu snižuje věrohodnost rozhodnutí, která postavy činí. Zásluhou herců, především Carey Mulligan, jejíž Bathsheba je velmi současná a velmí sympatická i tím, jak je nad věcí (a filmu tak nechybí ani jemný humor), ale autenticita nikdy neklesne pod přijatelnou úroveň. Její míra je ve skutečnosti po celou dobu mnohem vyšší než v nejedné moderní romantické komedii, která se melodramatickým konvencím navenek vysmívá. Vinterberg konvence naopak respektuje, aniž by kvůli nim slevil ze svých dosavadních nároků na pravdivost. Jestliže Schlesingerovo zpracování bylo pouze velkolepé, toto je navíc uvěřitelné. Více zde. 80% (26.06.2015)