Žena pod vlivem

Existenciálne presvedčivý do extrémov prešpikovaný vynikajúci počin s Petrom Falkom, ktorý nie je len klasický poručík Columbo, ale oveľa viac charakterný herec ako by sa na prvý dojem mohlo zdať, a to čo predvádza GENA ROWLANDS, tak vážení, to je silná káva, ktorej šálka môže labilnejšiemu jedincovi poriadne ublížiť, tak varujem: „Poriadne zvážte návštevu rodiny LonghettiOVCOV,inak môže nastať u vás duševný KOLAPS,extrémne vyčerpávajúce obdobie plné stresových infarktov!!!” Bol som ako obarený, či zaživa pochovaný pri sledovaní poriadne depresívneho snímku Johna Cassavetesa, ktorý nešetrí hercov, musia sa vžiť do postáv, ktoré vyvolávajú u diváka šialené predstavy o spolužití v domácnosti s následkami diagnózy matky troch detí, ktorá to nemá v hlave v poriadku a činí veci, o ktorých si neuvedomuje neskoršie následky a potrebuje očividne lekársku odbornú pomoc, ktorá k niečomu vedie...? MABEL Longhetti je takou extrémne vystresovanou, atypicky zvláštnou, či šialenou ženou, ktorú jednak ľutujete, alebo obdivujete jej ďalšie obdobie plné excesov na hranici úmornosti, ale všetko je len filmová hra a je škoda, že excelentná Gena Rowlands si neodnáša to najprestížnejšie filmové ocenenie OSCAR, ktoré by si zaslúžila, nebyť Ellen Burstyn, tak to už je iná história!!! Výkon,ktorý si navždy zapamätám! (24.07.2015)

Trochu mě skličoval pocit, že tady nešlo o žádnou novovlnnou studii patologie nižší střední třidy, ale spíš o morbidnost a typicky americkou exhibici strachu před selháním příčetnosti a strachu z násilí. Bez sexy kulis dělnického prostředí a takřka automaticky naskakující akceptace pustiny duše žen z domácnosti by se to klidně mohlo odehrávat v palácích ze seriálu Dynastie: taková dík improvizacím artovější Carrie bez duchařin. Prostě Amerika. To, že je to lepší než Čelisti mě neutěšuje dost... (22.08.2016)

Pokiaľ by som mal vybrať jedného amerického režiséra, ktorý sa najviac priblížil dotyku s realitou, asi by som vybral tvorbu Johna Cassavetesa. Sme natoľko uvrhnutí do vnútra situácií, že sa cítime podobne trápne, ako jej všetci účastníci. Až chcete, aby tá ktorá scéna už konečne skončila a všetci sa rozišli domov. To s pocitom, že film snáď ani nemá scenár a sledujeme autentickú rodinu. Akýkoľvek časový úsek by režisér zo života rodinky vybral, vyzeralo by to rovnako. Bez začiatku a konca. Utrpenie, ale aj istá radosť z bludného kruhu netradičného manželstva. (16.08.2016)

"Minulost zůstane minulostí. Takže dost. Od teďka bude všechno dobrý. To je to, co nás čeká. Všechno bude lepší a lepší a lepší.........A pořád lepší, ještě lepší a ještě lepší." Na tahle slova, která říkal Nick rychle zapomeňte, protože tak depresivní film o naprosto disfunkční rodině jsem dlouho neviděla a že jsem jich viděla už hodně. Genu Rowlands jsem poprvé zaregistrovala V Zápisníku jedné lásky, ale tady byla geniální. To co předvedla s postavou Mabel, byl dokonalý herecký koncert. Když se tam v jednu chvíli ptá svých dětí co si o ní myslí, tak jedno jí odpovědělo, že je mimo jiné neklidná. To je ovšem velmi slabý výraz pro Mabel. Dostala se do tak vyhrocené situace, že bych se jí bála svěřit své děti úplně stejně jako jeden jejich známý přítel Harold. Moje pocity vzhledem k ní byly opravdu silně ambivalentní a i když jsem se jí snažila trochu pochopit, bylo to skutečně dost obtížné. Jednoduše řečeno, celá ta rodina byl hotový blázinec s velmi trpkou příchutí. Peter Falk byl také ve výborné kondici nejen po té herecké stránce, ale podle toho jak naskakoval na korbu náklaďáku, tak i v té fyzické. Asi bych měla výhradu jen k té předlouhé stopáži, možná, že těch emotivně vypjatých situací s Mabel bylo přece jen trochu moc i když připouštím fakt, že to mělo určitě pro pochopení tak problémové rodiny svůj význam. (07.02.2014)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)