Hobit: Šmakova dračí poušť

Šmakova dračí poušť naštěstí zdaleka není jen o jednom drakovi a velký prostor dostanou nové postavy. Roztažení Hobita do trilogie nepůsobí zase tak násilně, jak by se při pohledu na jednu úzkou knihu možná čekalo, ale o to větší respekt si dodatečně zaslouží Jackson za ukočírování trilogie Pán Prstenů, kde si pro každý díl vystačil pouze s jedním filmem. U Hobita měl tolik prostoru, že si mohl i vymýšlet a nepůsobí to nadbytečně. Předčasným vrcholem druhé části je únik trpaslíků v sudech a souběžná Legolasova exhibice při kosení skřetů. (31.12.2022)

Je vidět, že Jackson má vlohy udělat desetihodinový epos i ze tříokénkového Snoopyho. Coby poměrně zasvěcenému Tolkienovci (dokonce i Silmarillion jsem přečetl anglicky víc než jednou) mi zásahy překvapivě moc nevadily. Ba naopak, veledlouhé stopáže trilogie bylo v prvním filmu dosaženo relativní rozvleklostí, zde od cca třetiny filmu tempo vyprávění fungovalo, a to, uznale pokyvuji, právě v ději přidaném Jacksonem. (Navíc jsem asi měkkota a snesu variaci na Tolkienovské zamilované páry bez keců.) Takže, vyznění příběhu bylo úplně jinde, ale nakonec šlo o překvapivě kompaktní a kvalitní film vzhledem k jeho nevděčné "prostřední" pozici v rámci trilogie. (19.04.2014)

Druhý Hobit je rychlejší, akčnější a snad i trochu intenzivnější. Čas se krátí, nebezpečí nabírá na síle i tvaru (ztvárnění Saurona je velmi působivé) a přitom ochránce Gandalf si odskočil na velkou (odbočku). Naše hobití výprava si zkrátka musí stoupnout na špičky a pochlapit se. Zakomponování elfů, zejména krásné Tauriel, proběhlo hladce - je pravda, že příběh v ničem neskřípe, ale také málokdy dokáže pořádně zatnout (dračí) drápky. Filmu trošku chybí nefalšovaně ryzí emoce a hloubka, např. scéna s pavouky by v podobě Pána prstenů byla určitě hrůzostrašnější a prožitější. 90% scén těží takřka jen z krásných vizuálních efektů a opulentních záběrů, což sice při samotné projekci nevadí, ale s odstupem času to působí splachovacím dojmem. Zdá se mi, že místo, aby se po zhlédnutí v hlavě formoval celistvý epický příběh (jako u Pána prstenů), tak zde se vám do paměti vryjí jen jednotlivé scény převážně v závislosti na tom, jak působivý měly vizuál. Jejich samotné pořadí a zařazení do příběhu je pak vedlejší... 7/10 (12.12.2013)

// Akčnější, vtipnější, svižnější, více zaměřené na charaktery než na příběh, hudebně originálnější, vizuálně snad ještě barevnější a nepochybně také napínavější. To všechno platí o druhém Hobbitovi, se kterým mě Jackson vzal na cestu, ze které se mi vůbec nechtělo vracet! Story se konečně košatí, začíná jít do tuhého, Smaug s hlasem B. Cumberbatche je démonský, Tauriel s tváří E. Lilly je moje nová platonická láska a Gandalf konečně ukázal, jaký šílený badass umí být. Chci víc a chci to hned! (12.12.2013)

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě. (30.04.2014)