Generation Kill

Hodně vrstevnatá a důležitá výpověď.. Z komentářů je zřejmé, že dost lidí nepochopilo co ta minisérie vypráví. Fakt že je to celé o válce, ale, že ta válka jakoby postavám i divákovi protéká mezi prsty.., že psychopat i rozumný chlap tvoří jednu nedělitelnou množinu.., že managment sraní je tady výš než psychologický rozbor jednotlivých charakterů (který ostatně není možný, protože tady se individualita ztrácí v genericky testosteronové smečce).., že bez ohledu na úmysly se vždy vše zesere až na rovinu válečného zločinu.., to všechno je na hony vzdálené patriotickým piedestálům typu Bratrstvo Neohrožených, apod. Generation Kill neukazuje velké, dojemné hrdinství. Ukazuje zmar, nekompetenci, chaos, ambice válcující zdravý úsudek, zločiny kryté  za hodnosti a prapor osvobození, zdrcující nehody, tragické přešlapy, frustraci, nudu, absurdní buzeraci. Generation Kill vypráví příběh chlapů co byli připraveni být hrdiny ale skončili jako ztracení žoldáci co nedostali šanci udělat jedinou dobrou věc. (01.11.2023)

Jeden chlapík kdesi poznamenal, že armáda je organizace složená ze spodiny společnosti, kterou vede velmi specifická část společenské elity. Což tak nějak dává smysl. Co se týče seriálu, nemá to žádnou hlavní linii, ani nějaké moc velké mapování něčích osudů - vojáci se nudí, střílí, přesunují, občas někoho zabijí vědomě, občas omylem - někdy se snaží pomáhat, jindy nesmyslně ubližují. Prostě válka tak, jak asi může vypadat. Pozn: tento komentář napsal člověk, který nikdy do AČR díky studiu nenastoupil, a upřímně - ani se nikdy nastoupit nechystal. V mém odvodovém dotazníku lze dodnes dohledat jízlivou žádost o přidělení k ponorkovému námořnictvu. (03.10.2010)

Jak by řekl Max Klinger (nebo jak se to píše): "Ti, co nemohou velí těm, co mohou".....sice vzhledem k jeho převážně pochybnému intelektu tomu nepřikládáte moc výpovědní hodnoty, ovšem tohle dílo jeho slova potvrzuje natolik, až je to životu nebezpečné. Hodně realistický počin (i když co já vim), v jehož průběhu si říkáte, že to takhle nějak určitě muselo být a i kdyby ne, tak to lépe natočit a napsat prostě nešlo. Skvělé, hnusné, zvrhlé a zejména zoufalé....a o to jde. Seriál, který říká, že vítězství ve válce je jen počátkem nekonečného boje, a jak již víme s desetiletým odstupem, tak má bohužel pravdu. (01.04.2011)

Seriál se rozjíždí pomalu a skoro celý poslední díl je natahovaný. Všechno mezitím je ale pravé válečné peklo. Ne v tom smyslu, že kolem hrdinů sviští v jednom kuse kulky, spíš naopak. Akce jsou nárazové a naše vojenská parta se jenom málokdy ocitne v první řadě. Čas si krátí tím, že se trumfují v hláškování a sem tam někoho sejmou. Sami jsou ale často beze spánku a o hladu a zčásti vidí, že civilové a děti se jim do mušky dostanou ne vždy náhodou. Zkrátka se snaží přežít v tom válečném bordelu. Jsou to hovada, ale po společně stráveném čase se je naučíte trochu chápat. Kupodivu se ale ani na chvíli neocitnete na jejich straně. "Díky, vojáku. Díky, že mě necháte projít po mé silnici v mé vlastní zemi." (01.11.2009)

I slyšel jsem hlas z prostředku těch čtyř zvířat, a on praví: "Pojď, a viz." I pohleděl jsem, a aj, kůň plavý, a toho, kterýž seděl na něm, jméno bylo Smrt, a peklo šlo za ním. Narodil jsem se 10.11. 1775 v kráteru po bombě. Moje máma byla M-16 a táta byl ďábel. Každá chvíle mého života je hrozbou při život váš. Žeru ostnatej drát, chčiju napalm a na 300 metrů ustřelím mouše prdel. Jezdím po světě a hledám antiamerikanismus a všude s sebou nesu lásku k mámě, chevroletu, baseballu a koláči s jabkama. Jsem pěšák. Jsem špinavej, hnusnej, smradlavej, zpocenej, zavšivenej, překrásnej synáček děvky, co zahání vlky od dveří už 225 let. Jsem námořní pěšák Spojených států. Vypadáme jako vojáci, mluvíme jako námořníci a z obou máme to nejhorší. Ukradli jsme orla letectvu, lano armádě a kotvu námořnictvu a v sedmý den, kdy bůh odpočíval, jsme prorazili jeho perimetr a od tý doby šéfujeme všemu. Ve dne válečník, v noci milenec, občas taky kořala. Mariňák od boha. Semper fidelis. (16.03.2014)