Reklama

Reklama

Televizní film z roku 1969 odpovídá na neúprosnou skutečnost času po srpnové invazi vojsk, času totality. Nevíme, kde jsme a jak jsme se sem dostali... Televizní film podle scénáře renomovaného autora Jiřího Hubače a v režii Jana Matějovského z roku 1969 vytváří modelový obraz totalitního systému, který se po srpnové invazi roku 1968 na dlouhou dobu zmocnil naší společnosti. Autor zde rozehrál příběh šesti mužů (R. Hrušínský, J. Abrhám, L. Boháč, E. Cupák, F. Řehák a L. Mrkvička) a jedné ženy (J. Brejchová), kteří při prohlídce podzemní části starého paláce zjistí, že jsou tu uvězněni a že odtud není návratu. Dá se tu přežít, ale je pouhé přežívání život? Tuto otázku si klade každý z nich, jen odpovědi se liší. Vedení skupiny se zmocní průvodce, který je ztělesněný typ diktátora. V mezní fantaskní situaci se během doby prověřují charaktery dalších, vzájemně neznámých lidí. Mistrovsky ztvárněné situace bezvýchodnosti a morální pasivity způsobily, že tato hra byla normalizační televizí zakázána a premiéry se dočkala až po jedenadvaceti letech v roce 1990, musela být rovněž stažena přímo ze soutěžní sekce televizního festivalu Prix Italia. (Česká televize)

(více)

Recenze (75)

showxman 

všechny recenze uživatele

Pasiáns je krásný filozofující film, který do člověka vnese pocit klidu, aby ho následně převálcoval pocitem značné nejistoty až bezmoci. Postava totalitáře je napsána přesvědčivě a od prvních momentů explicitně vyprofilovaná (v šedesáti minutách taky není čas na nějaký přehnaný vývoj postav). Slizký pan průvodce (totalitář) ne náhodou evokuje úlisného a chladného Karla Kopfrkingla. Rozhodně stojí za zhlédnutí. 75 % ()

anais 

všechny recenze uživatele

Strhující, lehce fantaskní scénář s precizně vysoustruženými dialogy a hutným dějem, který prorocky komentuje chování různých typů lidí během normalizace. Kladu si otázku, proč se tenhle film nestal slavným? Vždyť jiné trezorové filmy už dnes takřka zlidověly. Možná je to až přiliš velkou abstraktností příběhu, a nebo stigmatem, že se jedná o televizní film? Přitom ostře nasvíceným záběrům, ve kterých světlo a stín tvaruje Hrušínsklého nelítostnou tvář, by plátnu určitě slušelo. ()

Reklama

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Jsem ve velkých rozpacích, jak k tomuto podobenství a nic než podobenství přistoupit. Skoro všichni srší superlativy, od mých hodnověrných oblíbenců to má plný počet a já si připadám v podobné situaci jako u Dalskabátů – sám proti všem s jednou hvězdičkou. Přitom Pasiáns by měl být film právě podle mého gusta. Ale od začátku mi připadal tou měrou hloupý, že i můj favorit Hrušínský mě tady nudil. Sice přiléhavé, ale křečovitě se snažící podobenství vyprchalo se svou dobovou nasazeností (což se dobrým dílům nestává) a zůstaly jen deklamační prkenné dialogy náměsíčných postav, jejichž počínání je prostě dada. Na absurditu je to moc učitelské, na realitu příliš absurdní, přičemž zmizelé dveře jsou zde tím nejsnáze uvěřitelným prvkem. Celé to na mě působí dojmem vizualizované rozhlasové hry. Jenomže ono už počáteční Průvodcovo náhlé překvapení zdí, u níž stojí, je přece jen podezřelé. Něco jsem nepochopil? Měl bych snad brát podobenství stroze doslova „má se to s tím, jako když…“? Neupínat se na „logiku“, ale sledovat jen významy? Pak to ovšem dává smysl. Ale když oni všichni tak blbě žvaní, nechce se mi je poslouchat. Samá silná výpověď, samé životní moudro, samá načtená povážlivost, samá hysteričnost. Sbírka výroků, snůška ukázkových postojů. Někde tady čtu, že Hubač to napsal ještě před okupací jako apolitické existenciálno. No dejme tomu, ale mám snad na těch protivných teatrálních typech meditovat o zabydlenosti v existenci? Nechce se mi. Posléze se trochu začínám chytat, paradoxně právě na wtf zrcadlovém obratu Průvodce a Kamily. Ale teprve v samotném závěru, odstartovaném jeho přiznáním (které mě probudilo z letargie), jsem se chytl opravdu a poslední minuta filmu mě ohromila (i s básničkou). Tak to tedy přece jen stálo za to, ale byla to strašná štrapáce. Lze srovnávat s rovněž televizním Koncem velké epochy nebo s Schormovým okupačním Den sedmý – osmá noc. Kdybych byl hodně zlý, srovnal bych Pasiáns s Němcovým O slavnosti a hostech (protože se mi místy zdá, že o toto srovnání stojí), čímž bych ho odstřelil. Pasiáns je film, který jsem měl vidět aspoň o deset let dřív, teď už ho nedoženu. Možná mu křivdím, možná jsem jen líný to pobrat, ale nemohu jinak. Jedna hvězdička proto, že do odpadu to má samozřejmě daleko, druhá je za ten závěr, který mě sebral bez jakékoli námahy. Tak dobrá, přidám ještě jednu jako opci nebo třeba za Průvodcovo oblíbené "znal jsem jednoho blonďáka". ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

,,Naděje je jen touha po nemožném. Možná, že je na životě nejkrásnější, že je jedna velká naděje, která se nikdy nesplní." Skupinka lidí se při přehlídce zámku ocitne v podzemní místnosti, ve které najednou zmiznou dveře ven... Tak alegorie na totalitní stát, resp. situaci v ČSSR po srpnu '68 je už jasná v samotné zápletce a od prvních minut, ale rozhodně není jediným smyslem filmu. Bez ohledu na dobu a politiku Pasiáns v sobě skrývá hluboký psychologický příběh s existenciální zápletkou, kde jsou důležité rozměry lidských charakterů, jež se v podobných hraničních situacích projevují naplno. Jedni se budou snažit za každou cenu ven, jiní pouze doufat, utápět se v depresích nebo mít blízko i k zbláznění, někdo najde rovno východisko v sebevraždě a najdou se i lidé, kteří neztratí svůj smysl pro humor i v takovéhle situaci. Strhující snímek v sobě ukrývá téměř hororovou atmosféru z tajemného podzemí, umocněnou sugestivním výkonem Rudolfa Hrušínského a hereckým koncertem dalších protagonistů (z mužského obsazenství mě zaujali zejména František Řehák a Ladislav Boháč), zvláště pak Jany Brejchové, jejíž krása i příjemný hlas působí v temném prostředí jako zajímavý kontrast. Dojem mi mírně poprvé zkazil otevřený konec, ale na druhou stranu se po zamýšlení nad tím vším nabízí otázka: je to skutečně otevřený konec nebo spíš drsné zobrazení reality? 90% ()

pornogrind 

všechny recenze uživatele

...Není důležité, co chcete, ale co můžete... Kamenné zdi podzemní části starého paláce v němž se najednou ocitne uvězněno 6 mužů a 1 žena...Štěstí, štěstí, štěstí. V záři jeho vůně v chuti jeho rytmu sníme svůj sen neměříme hloubku jeho barvy... Psychologická hra nervů může začít...a voda v kašně stoupá... ()

Galerie (4)

Zajímavosti (1)

  • Natáčení probíhalo v podzemí areálu Pražského hradu. Architekt filmu vzpomínal, že v lokacích byla taková zima, že šla neustále hercům pára od úst. Nakonec situaci vyřešili tím, že přivezli dva obrovské parní lokomobily k vytápění. (sator)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno