Muž v povětří

Celkem málo hraný film Vlasty Buriana. Patří k průměru v jeho herecké činnosti, ovšem i tady lze vidět vtipné hlášky, což drží film nad vodou. Vliv rrežimu je zude patrnější, ale když nad tím člověk moc nepřemýšlí a bere to jako to leží a běží, tak se i zasměje. Ideální dom, na takové to sobotní dívání....62% (14.07.2007)

Tonoucí se stébla chytá. Komunistickým žalářem zdeformovaný Burian tehdy přijímal sebemenší příležitost získat zpět ztracený potlesk a diváky, nicméně v tomto filmu nebylo čemu tleskat a nad čím se smát. Jen litovat. Koho a co? Zlomeného Buriana, zestárlou Šlemrovou, zatracovanou Vítovou a především scénář bez nápadu. Giganti prvorepublikového filmu odcházejí. Cokoli dalšího výstižně shrnuje původní název snímku. Ticho po pěšině. (04.10.2008)

Prolínání dvou hereckých generacích. Prvorepubliková generace zastupená Růženou Šlemrovou, Vlastou Burianem a Hanou Vítovou a nová poválečná v osobě Aleny Vránové, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Stelly Zázvorkové. Přechodový prvek tvoří Václav Trégl, který hrál jak před válkou, tak i po válce. Ještě zajímavější je propojení Františkem Filipovským, který hrál jak za první republiky, tak i po válce a po revoluci. Je tu stále patrný vzor první republiky, nejde o uvědomělou agitku, příběh se snaží stavět na lidských osudech. Zápletka je natolik jednoduchá a naivní, že se nedá mluvit o komedii. Poslední hlavní hole v životě Vlasty Buriana. Z historického hlediska zajímavý kousek pro zdokumentování českosloveské kinematografie. (09.06.2014)

Symbolické předávání štafetového kolíku mezi hereckou generací končící (Burian, Šlemrová, Trégl, Vítová) a generací nastupující (Hrušínský, Sovák, Zázvorková, Effa), které bohužel proběhlo ve filmu se slibným začátkem, ale socialisticky poučným, a tedy přitroublým koncem. Pravda, Filipovský by se podle tohoto přirovnání celkem naběhal a ten kolík si předával z levé ruky do pravé, neb točil ostošest v obou generacích. Překvapilo mě, že jak Burian, tak ostatní vypadali a hráli velmi dobře, od svých zlatých před- a válečných dob se moc nezměnili. A když se změnili, tak k lepšímu. Trégl opustil svou zpotvořenou dikci a bylo mu hezky rozumět, zkrátka čím starší, tím líp mluví, což je zvláštní, protože většinou to bývá naopak. Taky Vítová již nehrála pro ni tak typicky dýchavičně hystericky, působila velice klidným dojmem, k čemuž přispěla i její permanentně nehybná tvář. Čímž se mimochodem odhalilo, že experimentování socialistické plastické chirurgie s betonem místo nedostatkovým a drahým botoxem nebylo až tak úspěšné. (01.02.2014)

Stárnoucí a vážně nemocný Vlasta Burian v této takřka budovatelské komedii už nebyl schopen rozervávat bránice. Příběh je to jistě úsměvný, ale i trochu smutný, jako když klaun odchází natrvalo od svých věrných diváků... Cenné na této veselohře je jistě to, že se zde objevili i někteří jeho kolegové ze starých prvorepublikových filmů - Šlemrová, Fiala, Trégl, Vítová... A ještě jedno trpké ponaučení. Starý člověk už nemá tolik soudnosti, přesto se snaží ještě něčím prospět, i když věčná sirka je skutečně nesmyslný nápad. (01.11.2020)