Max a maxipříšerky

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Zaciatok skvely, stred pokrivkava a koniec je uzasny... James Gandolfini ako cholericky a vecne nasrdeny Carol bol famozny (mimochodom, nepredstavovali ste si Tonyho Soprana? :D Ja neustale...) Musim ale povedat, ze tento film vo mne vyvolaval istu chvilu nutkanie to vypnut a nedopozerat, ale potom prisla posledna pol hodinka a ja som si naplno vychutnavala pribeh... A ten zaver... Odchod Maxa, dobehnutie Carol a pohlad KW bol na nezaplatenie... A ta hudba? Nieco skvele... Noha mi neustale dupkala do rytmu chytlavych pesniciek. (16.12.2009)

„Ten večer si Max vlezl do své vlčí kůže a zlobil…“ Where the wild things are je bezesporu nejdrzejší a nejukřičenější film za posledních několik let. A i přes drobné vady na kráse, kterými jsou hlavně prostinký a křehký příběh, se divákovi dostává příjemná a originální podívaná, která jde za hranice lidské představivosti až tam, kde žijí divočiny. 8,5/10 PS: Konec mně naprosto smetl. (22.12.2009)

S WWTA mám stejný problém, jako někteří další. Max je pro mě hrozný, sobecký, zlý spratek a celý film jsem doufal, že dostane nařezáno nebo jinak za vyučenou. Ony i ty "maxipříšerky" nebyly zrovna model ideálního chování, každý trpí nějakou "poruchou", ale u nich se to ještě dalo snést. Z traileru jsem očekával radostné dovádění, a toho se mi ne úplně dostalo. Spíš toho, jací lidé k sobě umí být. (27.12.2009)

Jedna hvězda za hudbu, druhá za animaci. Jinak je to blábol na podporu amerického stylu výchovy dětí, kdy si je rodiče musí nechat skákat po hlavě, aby dětičky neměly nějaké trauma. O dětské fantazii to není vůbec, to by člověk nesměl vidět Mary Poppins nebo Malého prince nebo Tři veterány nebo milion dalších filmů. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/max-a-maxipriserky.html (14.04.2010)