Mapa zámořských objevů

"Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…" (31.07.2018)

Mistrně zvládnutá inscenace od prvního do posledního tvůrce. Generační skok od obdivu k nenávisti, hledání životního smyslu, boj se sebou samým, ale i skvělá sonda do školství sedmdesátých let. Je toho zde dost, něčeho až příliš, např. filozofování tápajícího profesora dějepisu, ovšem vše je vyváženo ukázkovým zpracováním s minimem prostředků a výtečnou hudbou. Rudlu, jako profesora matematiky a ředitele, bych u tabule asi neustál. (25.08.2014)

Velký malý film. Další důkaz že i s malou televizní režíí a nizkým rozopočtem může vzniknout zazrák. Příběh pojednává o profesorovovi Barchánka který je příliš měkký, má na to svou životní filozofii a žákům je jenom pro smích včetně vlastního syna kterému se vzdaluje. Jsem příslušník mladší generace, která se dneska chová zase přece jen trochu jinak, i tak mě tento příběh zásadil.  Soucítil jsem velmi s postavou profesora ale možná i tak trochu i syna. Ve zdánlivě klidném komorním vyprávění je cítit dost velké napětí ve vzduchu a gradace vrcholící pašáži, kdy si profesor oblékne černý kabát je strhující. Sovák s Hrušínským a Brodským podali skvělé výkony , všichni převedli to nejlepší co v nich bylo a každá jejich postava do filmu přinesla jinou povahu, jiný pohled na svět, o kterém stojí za to přemýšlet, stejně jako o celém filmu. (20.09.2019)

Pan profesor v podání vynikajícího a lidského Vlastimila Brodského byl skutečně moc měkký. Vedly ho k to mu okolnosti, o kterých se během sledování příběhu dozvíme, ale i bez toho si nedokážu představit, že by někdy byl k žákům a studentům přísný. Pan profesor chvilkami působil jako z jiného světa. Bylo to přístupem a ideemi, kterými se řídil. Proto s ním mohli studenti snadno manipulovat. Taky jsem měla pár takových učitelů. Bylo mi jich v podstatě líto. (13.02.2012)

Bohužel takových měkkých učitelů a učitelek je ve školství i dnes stále moc. Jejich děti se za ně stydí a často se s tím studem vyrovnávají po zbytek svého života. Hubač to ví, Hubač to proto i napsal. I mě učila učitelka, kdy jsme jí sami diktovali známky, jinak by letěla z okna a to se jí nechtělo, tak nám raději dávala známky jaké jsme si přáli. (04.07.2011)