V Bruggách

Člověk musí ctít svoje zásady…. Jednoho krásnýho dne, jsou dva kreténi (zabijáci) uklizeni z Londýna do Brugg, kde si připadaj, jako v nějaký (zasraný) pohádce. … Vtipný, mistrovsky jednoduchý. Scénář plnej suchejch hlášek a dialogů, ve kterých se pro ,,FUCK" nechodí daleko. Doporučuju všem, kteří si myslej, že nájemní vrazi jsou monstra a že Tarantino nemá konkurenci… (23.10.2008)

Svěží a inteligentní dílo i sebevědomý autorský rukopis. Ať už situačním dilematem, kadencí víceplánových vtipů a point i tím, jak vás o postavách, u nichž se záměrně nedozvíte nic o jejich osobní integritě, ustavičně nutí znovu a znovu přehodnocovat první dojem a posouvat možné limity sympatií a definice dobra a zla. Přitom je zápletka nenáročná a snadno pochopitelná a všechna jednotlivá sdělení obrazem i slovem co nejjednodušší a nejpřímější (až se to méně pozorným divákům bude plést s banalitou a samoúčelnou oddechovostí a těm náročným s absencí uměleckosti), takže se můžete naplno soustředit na svůj natahovací vztah k postavám - a to ke všem. Tenhle film si totiž vzal na mušku jasně vytyčený úkol a jako sniper míří přesně a nerozptyluje sebe ani vás - míří na černobílou morálku s oporou ve zvyklostech a rozstřílí je na cucky. ***** V neposlední řadě stojí za pozornost i obratná práce s formou - je hluboce působivé, když si ve správnou chvíli uvědomíte, že natáčení snové scény, kterého se trpaslík účastní a o které se postavy ve filmu několikrát baví, nebo i prostorem natáčení ve městečku několikrát procházejí, se celou dobu chystalo právě pro tento film - a najednou se v té natočené scéně s nimi ocitnete a pochopíte, proč se v průběhu odvíjení děje natáčela - k čemu se už tehdy schylovalo. Je to, jako když se ladně a nevyhnutelně ocitneme na "druhé" straně téže Möbiovy pásky, aniž bychom kdy přešli šev, aniž by to i jenom zadrncalo. A aniž si to nejspíš valná většina diváků vůbec kdy uvědomí. Film to nijak nezdůrazňuje. Tenhle zdánlivě iracionální přechod na druhou stranu smyčky se ve zdánlivě hravém a komediálně odlehčeném snímku povedl McDonaghovi hladčeji a nenápadněji než třeba kdy Lynchovi (ve vší úctě k mistrovi), pro něhož je to jedno z celoživotních těžkých témat. ***** Plusem navíc je také jazykové šprýmování a hrátky s irskou angličtinou a veškeré žerty se sociálněkritickým podtextem (jejich prostoduchost a banalita je v mých očích opět záměrná, evokující sprostotu a lidovost i přímohubost) - a vůbec způsob, s níž je tu vulgárnost napříč panoptikem neotesaných postav předváděna k promýšlení v různých podobách, třeba skrze jekjich sklony k teatrálnosti, dojímání, žvanění, podléhání pudům, reflexům a emocím atp. Vulgárnost sama ještě ale neznamená nic zlého, i nekultivované způsoby mohou sloužit k projevení dobré vůle a citu. Ale pak babo raď, jaký si k těm postavám vypěstovat vztah, co o nich soudit. ***** Celkově vztato tahle nenápadná, ale přitom ostře nabitá záležitost s lehounce a obratně dosahovanou hloubkou lidskosti mě po skvělém krátkometrážním Šestiraňáku přivedla k tomu, že si McDonagha beru zcela vážně do soukromého hledáčku. *~ (27.12.2017)

Místy až hypnotický a setsakra hláškařský mix psychologického dramatu a klasické gangsterské komedie. Veškerou pozornost na sebe strhávají herci, škoda ale, že Ralph Fiennes se dostane k lizu až ve finále, které již bohužel nedovede držet s nabušenm zbytkem krok a chtě nechtě film brzdí. Clémence Poésy je SEXY!! (30.04.2008)

Výrazně autorský a "literární" snímek, plný nádherného černého humoru a absurdity, kterou běžně zažívá každý z nás, akorát se jí možná neumí zasmát tak bezstarostně jako, když se s ní setká na filmovém plátně. Martin McDonagh přesne ukázal, co mají film a divadlo společného i v čem se liší, ovšem výsledný produkt o vzájemné přínosnosti a inspirativnosti obou těchto umění vypovídá opravdu hodně. Scénář je vypilovaný do posledního detailu, snímek není "samoúčelně" absurdní. Nese jistou tezi, samozřejmě v Rayově postavě a v jeho vývoji, zcela nenásilně, ale organicky poskládanou z přihrávek vedlejších postav i toho, co čteme mezi řádky zdánlivě efektních "hlášek." Jenomže - pozor na to - tohle nejsou hlášky v onom popcornovém stylu, ačkoliv se proti nim nechci nijak absolutně vymezovat, Martin McDonagh je někde úplně jinde, je to literát, život má odpozorovaný, ať už v rovině prožívání, tak v rovině jeho odrazu především ve filmovém umění. To je vidět, a to je obrovské plus snímku, což vyvažuje jeho jisté formálně filmařské nedostatky. (04.07.2008)

Čekal jsem, že V Bruggách bude Guyritchieovská stylová jízda a ono jde zatím o uměřený evropský art film. Tohle velmi osobité drama má v sobě ale jednu zvláštnost - a tou je silná politická nekorektnost. Ta je v podstatě jedním ze znaků estetiky filmu, dochází zde ke zvláštní (ale vysoce funkční) kombinaci pejorativní mluvy a eticky silně kontroverzního námětu s obrazovou a hudební stylizací artového filmu. Tohle postmoderní spojení dělá z filmu svého druhu experiment, přičemž ale nejde o film přelomový, ale o takový, který dovršuje jakousi kauzální řadu. Zajímavé je také symbiózní doplnění dramatické složky složkou humornou, která zvláštně koresponduje s jinak obzvláště pochmurným vyzněním celého filmu. V Bruggách se skutečně často zasmějete (jde o humor černý, jak se na Brity sluší), i když budete sledovat v podstatě vážný snímek o krizi životních ideálů a transformaci hodnotového žebříčku. Zvláštní roli zde hraje také rys osudovosti, většina hráčů příběhové hry přijímá svůj neradostný úděl a bere veškeré věci jako nutnou danost (rozměr osudovosti je zdůrazněn např. ve zpomaleném záběru na Harryho zbraň zpola ukrytou za jeho tělem...). V Bruggách je silný a vyzrálý film, který nedělá dobré jméno belgickým Bruggám, avšak dělá ho evropské kinematografii. Ale Bruggám vlastně také... :-) (25.06.2008)