Orel kontra žralok

Docenujem tuto waititi-odu, kedze uz nemam problem jest z jeho misy. Nezavislejsi poter s podivnymi (sympatickymi) bledymi tvarami , no unika siroko-daleko od {spominaneho} Dynamita svojskou drahou. I ked sebaklisoidnejsia tvar deja moze poskodit tuto krehku malbu, obrazky a strihy zaklisoidnuju tuto domienku z povrchu zemskeho. Definujte mi slovo krasny alebo skaredy, lebo ja som v tej zenskej nic skaredeho alebo nepekneho nevidel. (18.12.2017)

Zcela jistě existuje spousta vynikajících režisérů, kteří natočili úžasné filmy, ale po lidské stránce jsou to arogantní, samolibí a egocentričtí nesnesitelníci. Z toho co jsem od Taiky Waititi zatím viděl jsem si zcela jistý, že je to jeden z nejnadanějších, nejmilejších a nejvtipnějších nerdů režisérské komunity. Jeho pohled na lidi a vztahy mezi nimi je neotřelý a laskavý, svým weirdo postavám rozumí a co je důležitější, umí o nich vyprávět tak, že i nepodivínům dojde, že emoce jako bolest ze ztráty blízkých, neopětovaná láska nebo naopak láska bezvýhradná, jsou univerzálním katalyzátorem pro nás všechny. Pro neempatické jedince bude Orel kontra žralok nepochopitelná blbost o tom, jak podivínka potkala retarda. Pro mě je tento film pohlazením a současně pobídkou, abych se pustil i do ostatních starších kousků tohoto výjimečného režiséra. Doufám, že ho Hollywood nezkazí a že se od něj dočkáme ještě mnoha podobných kousků. (04.06.2021)

Bože díky, žes mi dal rozum! I když, kdoví, proč nikdo nesní o tom, že by chtěl být škaredé, přehlížené a opovrhované pako, kdo to tak nastavil? Přitom má tolik co nabídnout... někomu přesně takovému. Potud v pořádku, neboť i outsideři jsou různí a mohou se báječně doplňovat, podstatné je, že se poznají i v davu a jsou k sobě vzájemně přitahováni, pak mohou žít vcelku spokojený, loserský život. Tragédie nastává v okamžiku, kdy si jeden z nich umane nastavit laťku výš, než může přeskočit, rozhodí pohodu v komunitě a svou pozici usadí na totální dno... takového jedince může zachránit už jen bezvýhradná, pravá láska :-). Přes prvotní zdání nenáročné jednohubky k rozptýlení teď moje rozvířené zážitky pomalu dosedají a já si zpětně uvědomuji, že to, co jsem viděla, bylo něco extra, a nemyslím tím jen rozsáhlou sbírku uměleckých kýčů, kterým jednoznačně vévodí vskutku ohyzdná svíčka ve tvaru ruky, ale celou nevšední společnost spokojených zoufalců, co nemají zapotřebí pomáhat si pitvořením a přitom jsou tak roztomile přesní, třeba jako dementní úsměv Masona Hutchinsona, nejlepšího hackera, co náš hlavní tragéd zná... Good job, Taiko Waititi! Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (15.04.2015)

Další bizarní úlet z novozélandské dílny pana Waititi (What we do in darkness, Boy). Je to nahořklá komedie o nerdovi, který je obětí vlastního světa, nedostatku uznání, konfliktu s otcem a nevyrovnanými událostmi ze školy (čti: šikana) a o lásce, která toto vše přehluší a vyřeší, ale na to je třeba být připraven, aby to člověk mohl uvidět. Láska hory přenáší. Ouje. Miluji novozélandský přízvuk. (04.03.2018)

Myslel jsem si, že jenom loser jako já dokáže ocenit tak povedený film o loserech s velmi originálním a neokoukaným humorem. Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že to má zde na csfd poměrně vysoké hodnocení. Tato komorní záležitost se pyšní hlavně dobře napsaným scénářem, skvělou hlavní představitelkou a uplně úchyvtným humorem viz. hra Fight man, kompjůtrovej hekr, awesome oblečení atd., to byly fakt špičky:-) Novozélandská kinematografie si pomaličku ale jistě získává můj obdiv. (21.01.2008)