Obsahy(1)
Petr Nárožný jako přítel operních umělců (a umělkyň zvláště) v komedii C. Goldoniho s nečekaně současnou pointou! Představení pražského Činoherního klubu... Po městě Smyrně se roznese, že tu jakýsi bohatý obchodník s fíky Turek Ali hodlá založit operu. Zprávu pod příslibem přísně střeženého tajemství roznese hrabě Čipera mezi pěvci a zvláště rád informuje zpěvačky, z nichž každá se mu hodlá zalíbit. Ovšem když Turek uvidí, jakým způsobem funguje toto umělecké společenství – tedy na principu hádek, zákulisních pomluv a neustálého hašteření – kdo ví, jak to s operou ve Smyrně dopadne... V komedii Carla Goldoniho, kterou pro Činoherní klub upravil a režíroval Ladislav Smoček, se před divákem rozvíjí plejáda osobitých "charakterů" zpěvaček a zpěváků, z nichž žádný nepochybuje o svých výsostných kvalitách a právu na své výsluní. S nadsázkou a lehkou parodií divadelní představení zobrazuje umělecký svět, který se ani za tři století příliš nezměnil. Tonina, Anina a Lucrezie (N. Boudová, D. Černá a L. Jelínková) se předhánějí ve zdůrazňování svých předností a nepochybně by je v soukromí dovedly využít ještě více, jen aby získaly místo první dámy v souboru. Namyšlenost prvního milovníka a tenora (ve skvělém podání O. Vetchého) se snad vyrovná pouze jeho ignoranci. A nad tím vším vládne hrabě Čipera – impresário – v mistrném podání P. Nárožného, který ze své situace dokáže vytěžit nejen finanční, ale i soukromé požitky. A nelze pominout S. Zindulku, kterému role Aliho poskytla skvělou příležitost k vytvoření komické miniatury chlípného staříka. (Česká televize)
(více)Recenze (16)
Mám rád představení Činoherního klubu a díky známosti příbuzenstva s vedením divadla jsem jich viděl už pěknou řádku. Impresária ze Smyrny jsem viděl už dvakrát živě a musím říci, že pokaždé jsem se skvěle bavil. Navíc prvně jsem se díky zmíněné známosti dostal i na premiéru, kde mezi diváky byli i literární kritici a teoretici Zdeněk Hořínek a Jan Lukeš, textař Jan Vodňanský a z herců Alena Vránová, Jiří Hálek nebo Bořivoj Navrátil. Už tehdy jsem se skvěle bavil a pokud si vzpomínám, nebyl jsem sám, protože pan Navrátil seděl vedle mne a dodnes si pamatuji jak mi z jeho smíchu zaléhalo ucho, protože první jednání druhé půlky se Stanislavem Zindulkou celé prochechtal. Podruhé jsem představení viděl asi rok a půl nato a už jsem věděl, kde se asi budu smát (a opravdu jsem se zase smál, i když Stanislv Zindulka byl nemocný a zaskakoval za něj Otmar Brancuzský), ale hlavně jsem poznal, jak moc se představení od premiéry vyvíjí. Všichni herci a herečky mají svou chvilku, někdo jich má víc, někdo míň. Ať je to slintající Pavel Kikinčuk, kejhající Jaromír Dulava nebo otupělý Ondřej Vetchý, kterému skvěle přeskakuje hlas. Králem představení je ovšem Petr Nárožný, od nějž pochází celý konec hry s turné, který prý zaimprovizoval na jedné zkoušce. Velice příjemné strávení večera. ()
Laciný lidový humor Carla Goldoniho není můj šálek kávy, i když na našich komerčních divadelních scénách se s kasovním úspěchem uvádí ještě mnohem lacinější a primitivnější soudobé konverzačky a taškařice. Proti většinovému gustu žádný dišputát, tady alespoň oceňuji Smočkovu snahu o jakousi aktualizaci a některé herecké výkony, zejména Petra Nárožného. Nejvíc mě pak zaujal samotný konec, kdy se pěvecká šmíra dá dohromady alespoň na objíždění zapadlých estrád, aby se nějak uživila. V té souvislosti mi na mysli chtě nechtě vytanuli například tzv. 4 tenoři, kteří pronikli dokonce i do televize a do bulváru. Takže Smočkova úprava již poněkud vyšumělé hry je vlastně stále aktuální. ()
Zcela průměrné divadelní představení Činoherního klubu o nenadaných zpěvačkách, zpěvácích a libretistovi, kteří se ucházejí o místo u bohatého Turka, jež by rád založil operu ve Smyrně, zachraňuje jako vždy vynikající Petr Nárožný v roli hraběte Čipery. Když není Nárožný na scéně, představení je poloviční a ztrácí na síle. Herečky jsou zbytečně uřvané, Vetchý je sice chvílemi legrační, ale většinou spíše trapný, Stanislav Zindulka jako starý Turek mi přijde zcela vyčpělý. Je to hodně slabých 60 %, a to je díky Nárožnému. ()
Po delší době jsem se zase potěšil krásným dívadlem. Stařičký Goldoni tedy musel být zgruntu přepsán a jazykově zmodernizován, aby byl k přežití a taky se dočkal i komediálního upgradu a výsledek stojí za to. Hlavně tedy Ladislav Smoček ukázal, že jen Pan Režisér (je to totiž jeho inscenace a ne Brichcínova, jak se na ČSFD mylně uvádí) a svoje řemeslo umí bravurně. Je to velká sranda a to hlavně díky výkonům (místy očividně improvizovaným) pánů Nárožného, Vetchýho a Dulavy. Slabou stránkou je přehrávající Zindulka a otravné hašteřivé slepice. ()
Od Carla Goldoniho miluji Sluhu dvou pánů s Miroslavem Donutilem a ani tentokrát mě nezklamal. Představení je nabité hvězdami. Častokrát jde o situační humor, který nejvíc okořeňuje Petr Nárožný. Snad jen on a Iva Janžurová dovedou tak mistrně pracovat s "ksichtem" i v tak krásném věku. Ondřej Vetchý také výborný. Komedie popisuje to, co pravděpodobně platí i dnes. Ženy jsou ochotny získávat role přes postel a muži za některými hopkají jako poslušní pejsci, když cítí úspěch a peníze. A staříci, kteří je mají, si mohou leccos dovolit. Také se mi líbilo, jak se zde pracuje s kulisami. ()
Reklama