Indočína

Moc pěkný film o moc smutných věcech. Velmi pozvolný průběh vyprávění nabere někdy koncem první hodiny ty správné obrátky a z kýčovité romance se rázem stává drsný boj o přežití. I díky Catherine Deneuve a Vincentu Perezovi nepostrádá tato dvougenerační sága šťávu. Je to přesně ten typ neamerického filmu, který obvykle dostává Oscara. Je zde přítomna láska, válka, zázrak zrození i krutost smrti. Indočína nic přehnaně neidealizuje a tudíž se nevyhýbá ani temným stránkám francouzského (nebo jakéhokoliv jiného) kolonialismu či těm světlým vietnamského komunismu. Nečernobílosti filmu napomáhá také téma rasové tolerance a vzácné schopnosti žít vedle sebe ne jako lidé odlišných ras, nýbrž jako lidé odlišných vlastností. 85% Zajímavé komentáře: Rob Roy, GREGOIRE (19.12.2005)

Nejlepší film Catherine Deneuve, zcela nezvykle zde nedává na odiv pouze své vnady a mimořádnou ženskost, ona i hraje. A hraje zatraceně dobře. Však také má co. Výborný, do detailů propracovaný příběh s vynikajícími hereckými výkony, nádhernými záběry exteriérů, překrásnou barevností a krásnou hudbou je fascinujícím dramatem. V dnešní citově vyprahlé době se Indočína stává sametovým pohlazením po duši. (08.07.2012)

Velký příběh, velký film. Nestává se mi často, abych zvládl film dlouhý přes dvě a půl hodiny bez přestávky, ale tahle pouť rodinným příběhem s kapkou legendy na pozadí historie cizí země jakoby plynula sama a já měl neustále se na co dívat a proplouvat tou poutí přes pocitově pestré chvilky. Přes levicový podtón jsem se přenesl a soucitil s postavy prožívající těžké časy na okupované kolonii. Vydařily se nejen krásné záběry exotické přírody, ale i scénář se záběrem množství postav ovlivněných v průběhu času politickými i osobními událostmi. Kdežto politika a rodinný příběh se tu nejen střídají, ale i vzájemně jsou skoro neustále protkané. A rozhodně se vydařil i výkon Catherine Deneuve, která tu plně ukázala, že už dávno není jen pouhou kráskou filmového plátna (ačkoliv její krásný vzhled a úsměv mému oku taktéž nemohl od počátku unikat), ale že dokáže i emotivně ztvárnit náročnější postavu plnou barvitých poloh. U Yanna jsem se spočátku nemohl ubránit dojmu, že sleduji jakousi hercovu sebeparodii (říkal jsem si, co zase má dokola s těmi Číňany, terorismem a vtipkováním na téma levice), ale nakonec se z jeho výkonu v roli Guye vyklubal taktéž slušně zahraný přerod a zpětně mi přijde jako důstojné dodatečné završení jedné etapy Yannovy kariéry již po ukončení autorské tvorby na podobná témata. Vyzdvihnout musím i polského „hosta“ Andrzeja Seweryna, „hustě“ to ztvárněný bezskrupulózní velitel, na oko se tvářící jako čestně vykonávající povinnost. Indočína mi po čase potvrdila mé menší zalíbení v historických příbězích z exotického prostředí a v tomto směru určitě zaujme i netradičním zpracováním se ženskou hrdinkou v popředí. [85%] (25.08.2022)

Dosť netradičná, ale veľkolepá love story na pozadí búrlivých rokov nástupu komunistických stúpencov v bývalej Indočíne – čiže dnešného Vietnamu. C. Deneuveová je presne ten typ navonok chladnej, ale citlivej, ktorá šéfku biznisu s kaučukom zahrala s prehľadom. Zdá sa, že film v prvej polovici zapadá presne do šablóny romantických filmov, ale od odchodu adoptovanej dcéry za „šťastím“, film naberá dobrodružný nádych a mení sa i dvojica zamilovaných. Mám rád, keď ma vo filme niečo prekvapí a tu ním bolo nečakané prestrelenie hlavy zloducha v prístave, kvôli ktorému dvojicu zamilovaných čakajú ťažké roky. Ich syn to tiež nemá jednoduché, ale ich príbeh sa stáva legendou. Výpravnému filmu veľmi pomáha aj kvalitná hudba P. Doyla a je to aj jeden z mála romantických filmov, ktorý vám dá aj malú lekciu z dejepisu. 80% (03.02.2012)

Pomalu plynoucí románová sága se odehrává v první polovině minulého stoleti ve francouzské Indočíně, dnešním Vietnamu. Film barvitě líčí příběh osudové lásky dvou žen, francouzky Eliane a její adoptivní domorodé dcery k jednomu muži, francouzskému důstojníkovi, na pozadí nepokoji zmítané země. Krásná Catherine Deneuve tady dává do svého hraní duši, stejně tak Vincent Perez v roli oficíra. Přemýšlím nad tím, jak těžkým údělem a jakými útrapami si museli Vietnamci procházet po celé minulé století. To je zrejmě tak zocelilo, že jsou schopni odejít do cizí země, prokousat se jazykovou bariérou, vypořádat s odlišnou kulturou, tvrdě pracovat a v další generaci už mít děti studující v nové domovině na vysokých školách. (12.11.2013)