25. hodina

Několika životními pravdami prošpikovaný příběh chlapíka, který sice nepobral mnoho rozumu, ale zajímavých, byť nechtěných zkušeností, na mnoho životů. Na Verneuila překvapivě komorní film, který jako vždy upřednostňuje hereckou kvalitu před zajímavými lokacemi, dekoracemi a kostýmy. Werichův slizký velitel tàbora je správná svině svinutá. Mrzí mě malé využití Regianniho potenciàlu, má vlastně jen jednu zajímavou scénu, bohužel přesně takovou, jakou jsem nechtěla. Tu, kvůli níž jednu dobu bolelo srdce nejednoho mladého středoevropana, jsem nepostřehla. Pravda, příběh je tak jímavý, že bych v něm přehlédla i krásného chlapa, natož krásnou ženskou. Anthony je užasný primit, krásně zůstal před hranicí buranství, takže mu divák může bez uzardění celý film fandit. Svoji specifickou úlohu sehrává i hudba, která se téměř nikdy k daně scéně vlasntě nehodí, ale nakonec vyzní mnohem lépe, než ta, kterou by divák očekával. Transporty v rytmu vídeňského valčíku působí hodně mrazivě. (20.10.2019)

Verneuil točil i pitomosti, toto je ale hustý, velmi dobře zvládnutý film.  Příběh rumunského primitiva (Anthony Quin), který vlivem špatných náhod (jak z mého života) se od roku 1940 do 1949 stal snad vším možným. Užasnete! Každého Čecha nejvíc zaujme role Jana Wericha (i hlas) jako zkorumpovaného velitele rumunského tábora pro židy. Dále mě zaujalo, že produkci má Ital Conti, film je v angličtině, režisér je je francouz, původem Turek.  V závěru je kritizována Rudá armáda, což zcela vyloučilo, aby se to u nás promítalo. Takové zásadní motto: I ve válce se můžeš zachránit, máš-li peníze.  Závěr filmu je na nádraží s fotografem. Usmívejte se! Těžká síla, jak by se mohli smát? (15.09.2021)

Od Henriho Verneuila už déle obdivuju jiné snímky ze 60. let Opice v zimě a Víkend na Zuydcoote, ale 25. hodina je, troufám si říci, ve výsledných dojmech úplně překonala. Není to ani tak onou velkou mezinárodní koprodukcí, jako spíše díky silnému tématu. A téměř neustále napínavého příběhu J. Mirtze, který se v nejnebezpečnějších časech v 40. letech minulého století ocitává na těch nejhorších místech proti své vůli, od falešného Žida na nucených pracích, přes nacistického důstojníka se zhuseným pocitem války až po jednoho z obžalovaných na Norimberském procesu. Svým způsobem jde až o tragikomické dobrodružství, podávané v nádherných kamerových záběrech, pěknou výpravou či honosnou hudbou s několika valčíkovými motivy. Pro mne osobně filmový zážitek plný kontrastných emocí. Občas vyčerpávějící, v závěru dojímavý... docela rozumím těm pomalu a těžko rodícím se úsměvům ve tvářích manželů před fotografem, oba by chtěli mít chvíle štěstí hlavně pro sebe a ne pro mediální senzaci. Anthony Quinn se své role zhostil výborně a jeho výkon v roli primitivního smolaře s pořádnou dávkou štěstí v osudu náleží k těm nezapomenutelným, stejně jako závěr filmu. Vyzdvihl bych rovněž výkony v epizodních rolích Serge Reggianiho a Jana Wericha, netradičně coby zrůdného velitele v uniformě. 95% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino (21.10.2019)

Pozoruhodný snímek o smolařském antihrdinovi, který se vždy objeví tam, kde nemá být a zná jen dočasné štěstí... Anthony Quinn hraje svou roli jemnými, drobnými tahy - jako nenápadného, stále jakoby překvapeného mužíčka, který se do problémů dostává rychle a nepostřehnutelně... Jako zupácký seržant Constantin se představuje Jan Werich, jehož angličtina byla tehdy stále ještě dost kvalitní na to, aby nemusel být předabován. Jeho role však byla příliš malá na to, aby mohl ukázat nějaké větší herecké umění. Dokázal však svou figuru udělat skutečně odpudivou a nepříjemnou, tak jak měla být - vskutku, jeho Blofeld v bondovkách mohl být velmi okouzlující.. (26.10.2007)

"Pane, ale já nejsem Žid!"  "Ne?" "Né pane..." no a ktože je to ten Pán? No predsa Jan Werich... Skoro mi oči vypadli, nevedel som o tomto Werichovom úlete. Na čt2 som náhodou natrafil na tento film s A. Quinnom, dal som mu šancu a ani som netušil ako dobre som urobil. Quinn v roli rumunského roľníka, ktorý toho zažije takmer toľko ako  Forrest Gump. Veľkolepé davové scény, také sa už dnes bežne netočia, úvodná veselica alebo kopanie kanálu, radosť pozerať... Veľký smoliar i šťastlivec v jednej osobe padá z jedného prúseru do druhého. Občas sa zdá, že má viac šťastia ako rozumu, ale prežil a prežil toho dosť. Myslím, že A. Quinn nevyzerá ako ukážkový voják SS ani za mak, ale možné je všetko. Záver na stanici je jeden z tých, ktorého krátku ukážku môžte dať do mixu 100 naj záberov kinematografie a budete si istý, že tam patrí. Naozaj krásny záver. "Usmívejte se!" S malými úpravami by som dal aj plný počet. 80%. (14.02.2024)