První den mého syna

"Odpouštěním nikoho nevychováš." Pravda pravdoucí. Počkala jsem si na tento film dlouho do noci, abych pak s vypětím všech sil ho zvládla dokoukat. Bylo to náročné, to musím uznat. Stačilo mi to jednou. Nedá se mu však upřít ta myšlenka a taky co všechny rodiče dříve či později potká, že ti jejich mladí začnou vším opovrhovat a někdy i dokonce řeknou, že se vás neprosili, abyste je sem přivedli ("Blbinec a bordel, kterýmu říkáte svět!"). Naštěstí se z toho řada dostane za pár let a já pevně doufám, že tak tomu bude i u mých dětí. Zajímavý příběh novopečeného tatínka, který se v den narození svého syna setká s klukem, který mu ten jeho šťastný sen o budoucnosti řádně naruší a donutí ho přemýšlet o věcech, o kterých tatínkové od miminka hned z fleku rozhodně neuvažují. (09.03.2016)

Zpočátku mě to neskutečně nadchlo. Tou atmosférou, kterou to už od začátku jen tak vytvořilo, ale i skvělou filmařskou stránkou plnou úžasných záběrů a neskutečné práce se zvukem, kterému je někdy záměrně rozumět buď jen s obtížemi nebo vůbec (třeba při ruchu na ulici, když Ondra volá do porodnice nebo ignorováním někoho, když to zrovna sledujeme z jeho pohledu a on o jeho řeč nemá zájem) a přímo jsem zíral nad tím, jak krásně si s tím zvukař vyhrál a taky jsem si říkal, že kdyby se současné český filmy svoji největší slabinu (zvuk) pokusili proměnit aspoň v umělecký záměr podobně jako tady, hned by byly zajímavější. Ale nefascinovalo mě jen to, líbil se mi rozjezd celého příběhu a představení obou hlavních postav, které proběhlo neméně skvěle a propracovaně. Těšil jsem se, co z toho vypadne a co se o těch dvou ještě dozvíme, ale čím blíže to bylo konci, tím víc jsem měl pocit, že to celé plyne tak trochu nikam a na konci si nejsem jistý, jak moc teda jsou homosexuálové či bisexuálové, proč to u Žluťáska zpočátku vypadá, že v Ondrovi spíš vidí otcovský vzor, který v tom svém biologickém nikdy neměl a přitom si ho skrytě přál, jak je tohle setkání vlastně ovlivnilo dál do života... A vlastně ani nechápu, proč tam museli cpát ten teplý gang či co to bylo. Ten závěr mě vlastně dost zklamal, ale zároveň si myslím, že je ten film neprávem zapomenutý, že by si zasloužil větší pozornost, když má dost novovlnný styl a tři hvězdy (byť silné) mi pro něj přijdou prostě málo. Zvlášť když to má na svoji dobu i originální námět. Skvělá forma, skvělý námět, skvělý rozjezd, ale slabý závěr a psychologie bohužel málo, což je zase něco, co se mi u takto žánrově označených československých filmů nestává zrovna často, abych tohle řekl. Tož 3,5, ale nakonec zaokrouhluji níž, protože mi to o postavách neřeklo víc, než mělo a přitom by toho nemuselo být tolik, abych to na čtvrtou hvězdu viděl, ale co se dá dělat... Třeba to časem ještě předhodnotím. Silné 3* (24.03.2023)

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův. (02.02.2018)

Vy jste jeho děvče? Ne, my spolu jen tak chodíme. 1) 37letý scénárista a režisér Ladislav Helge vytvořil film, který odráží československou novou vlnu...trochu po svém, ale zřetelně. Šroubované dialogy, dobové manýry, lyrická brněnská zákoutí a vše prostupující kolektivní duch (přecpané koupaliště, tramvaje i narvaný noční klub) vytvářejí zajímavý dobově manýristický mix. Proč vám říkají mistře? Vy jste někde vedoucí?_____ 2) Zážitek umocňuje i práce se zvuky a s hudbou 39letého hodně činného skladatele Svatopluka Havelky._____ 3) Spoiler. Za zmínku stojí noční klub jako pochybná alternativa dělnického budovatelského úsilí ("Seznámili jsme se na záchytce..."...následuje uznalý pohled..."Dobrý...") a zvláště pak vykupitelský motiv na konci filmu, kdy se hlavní hrdina nechá zfackovat, aniž by se byl jen pokusil o obranu._____ 4) Spoiler. Queer podtext, o kterém se zmiňují někteří komentátoři, jsem ve snímku hledal marně. Pravda, 22letý výborný Vladimír Pucholt (Jiří Kouba alias Žluťásek) se k 31letému Luďku Munzarovi (barový recitátor Ancek) stejně jako k 26letému Petru Kostkovi (novopečený otec Oldřich Olejník) měl dosti přítulně, ale v mých očích šlo spíše o emocionální kompenzaci nefungujícho rodinného zázemí přiměřenou jeho věku a situaci. (06.05.2014)

Vše by se dalo shrnout do jedno či dvou slov, jak to udělal Vitex, ovšem mám v té mojí hlavě ještě pár dalších vět, které mě napadají. Například " věčným odpouštěním lidi nevychováte...". Ale jako poctivý uživatel použiji vlastních slov. Tým velmi zkušených tvůrců na správném místě. Jmenovitě - Helge, Havelka, Tarantík, Kostka i Pucholt. O Munzarovi netřeba psát, ten věděl, co dělá, a dodělal to opravdu skvostně. Helge často měnil zaběhlé tváře herců. Ve STARCÍCH se Vláďa Pucholt, jako herec, naklonil o 90° a Helge ho dotočil na 180°. Skutečně, nejen znalci Vladimíra Pucholta budou překvapeni. Munzar___v mých očích se změnil, trochu paradoxně, z inscenačního recitátora, na recitátora barového, ovšem ve stylu, který se jen tak nevidí. Krásně a konečně se nám zavlnil i Franta Němec. Ne trocha, ale kopa pohledů na různé životní filozofie, ovšem ona upřímnost se jaksi stále nedostavuje, tedy, než Olda dojde na břeh, což je mimochodem hlavní dějová linie. Tím se dostávám k práci Ladislava Helgeho, která je jako vždy precizní a velmi originálně pojatá. Vlnil se po svém a dělal to výborně. Je tu opět ona realita, ovšem zevnitř, z nitra jednice, od kterého jí divák přijímá. Tohle je psychologie, ovšem Helgeho, například Schorm by s tím zamával docela jinak. V tom je Helge originálně přesný. Osobitý pohled na mládež od Jarního Povětří doznává jasného vývoje. Zde není politika, zde je člověk v davu. Někdo chce řvát, druhej mlátit, další promlouvat po pár litrech bílého vína k tanečníkům, kterými stejně pohrdá a ten poslední se nechá dobrovolně profackovat....mlať, člověče, když nic jiného neumíš. Film o střetu s pravdou, jednom novopečeném tatínkovi, který lehce předběhne vývoj vlastního potomka, o bezradném chuligánovi, který umí i dokonale hlásit... "to je made in schlossen..." je pro československého diváka nutné vidět a přebrat po svém. (21.08.2013)