Matka

Vcelku inteligentní konverzační komedie o matce, co je občas na zabití a jejích dvou synech, kteří se v životě nemohou posunout tak zcela dopředu, dokud si nevyjasní vztah, který k ní mají. Nic co by mně zrovna zvedlo ze židle, ale na jeden filmově nenáročný večer jako stvořené. Navíc postava matky je poměrně výstižně napsaná a myslím, že nejen mně to připomene situace, které se svými rodiči občas skutečně zažívám, občas si na to postěžuji, ale neměnila bych za nic na světě. (14.09.2013)

K uvedenému obsahu (oficiální text distributora): co kdybychom se pokusili předělat sami sebe a nehledat důvody svých psychických problémů ve svém okolí a nebo u svých rodičů či sourozenců? Nestojí to za úvahu? Dost často bývá chyba v nás samých a ten svůj komplex by jsme měli léčit trochu jiným způsobem i když máme pocit, že nám bylo "ukřivděno". Například tím, že by jsme se konečně mohli přestat stále vrtat ve své minulosti a hledět dopředu. (13.03.2011)

John (Albert Brooks) ma problemy v osobnim zivote a tak se rozhodne najit jejich reseni velmi nezvyklym zpusobem. Prestehuje se zpatky do domu sve matky, kde vyrustal. Vyuzije moznosti lepe ji poznat a necekane se mu podari i neco nad plan. Soudim, ze do vekove skupiny divaku, kterym se Matka libila, jeste par let patrit nebudu. Take verim, ze ne kazdy je tak nahle tvarovatelny a diky neskutecne priblblemu ukonceni 40% je adekvatnich. (18.04.2007)

Nejspíš bych se k tomuto filmu nikdy nedostala nebýt toho, že jsem narazila na odkaz na něj v knize Volejme do nebes prosím a děkuji. Tématika mě velmi zaujala. Je to lehkým a poměrně vtipným způsobem natočený film o tom, jak člověka může definovat vztah s jeho rodinou a jak je třeba si někdy vyřešit vnitřní problémy tak, že se oněm vztahům postavíme čelem. Všimla jsem si zde na CSFD poměrně kritického komentáře uživatele Kimon, který je sice částečně pravdivý, ale něco bych ráda dodala. Je sice pravda, že není dobré se zbytečně moc nimrat v minulosti a obviňovat ostatní ze svých chyb, ale na druhou stranu, aby člověk mohl s čistou myslí hledět vpřed, potřebuje si někdy některé ty věci z minulosti vyřešit. A to nemusí být úplně lehké, pokud se o to pokouší sám. Jak se tedy nejlépe vyrovnat s některými vnitřními problémy, které se mnohdy s člověkem táhnou už od dětství, než právě konfrontovat jejich původce a s upřímností si ty věci vyjasnit, odpustit a nechat to být...? :) Myslím, že o tom tento film je. ~(4,0★)~ (03.08.2015)

Freude, Freude, Freude… máme je (měli jsme je) všichni, všichni s nimi máme občas problémy a všichni občas své problémy přisuzujeme jejich špatné výchově. Jsou to prostě naše matky. Albert Brooks do scénáře očividně vložil mnoho vlastních zkušeností, situace jsou díky tomu uvěřitelnější a humor prvoplánový jenom zřídka. Ještě mám relativně daleko k věku hlavního hrdiny, přesto jsem dobře chápal, co svým počínáním sleduje, co při tom cítí. Možná právě proto, že všechny matky jsou vlastně v celku stejné, jenom v detailech jiné. Postava Johna mohla být napsána „víc do hloubky“, ale Brooks byl vždycky lepším scénáristou a režisérem než hercem, takže nejspíš věděl, do čeho má smysl se pouštět. Zajímalo by mě, jaký pocit mají z filmu ženy, jež nejsou matkami, zda-li je vůbec něčím osloví, protože mi přišel jako hodně osobní zpověď pro určitou skupinu diváků. 80% (10.05.2008)