Matka

Chytnul jsem tento film od začátku naprostou náhodou v televizi, a ze začátku mi to přišlo na jako další tuctová komedie z émeriky, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen že se jednalo o poměrně i líbiví příběh s dostatkem humoru který vás ale nelámal do kolen, ale vždy jen příjemně pobavil. Prostě velmi dobrý film na odpolední siestu, pokuď vám nevadí že u ní neusnete. (12.03.2011)

John (Albert Brooks) ma problemy v osobnim zivote a tak se rozhodne najit jejich reseni velmi nezvyklym zpusobem. Prestehuje se zpatky do domu sve matky, kde vyrustal. Vyuzije moznosti lepe ji poznat a necekane se mu podari i neco nad plan. Soudim, ze do vekove skupiny divaku, kterym se Matka libila, jeste par let patrit nebudu. Take verim, ze ne kazdy je tak nahle tvarovatelny a diky neskutecne priblblemu ukonceni 40% je adekvatnich. (18.04.2007)

Nejspíš bych se k tomuto filmu nikdy nedostala nebýt toho, že jsem narazila na odkaz na něj v knize Volejme do nebes prosím a děkuji. Tématika mě velmi zaujala. Je to lehkým a poměrně vtipným způsobem natočený film o tom, jak člověka může definovat vztah s jeho rodinou a jak je třeba si někdy vyřešit vnitřní problémy tak, že se oněm vztahům postavíme čelem. Všimla jsem si zde na CSFD poměrně kritického komentáře uživatele Kimon, který je sice částečně pravdivý, ale něco bych ráda dodala. Je sice pravda, že není dobré se zbytečně moc nimrat v minulosti a obviňovat ostatní ze svých chyb, ale na druhou stranu, aby člověk mohl s čistou myslí hledět vpřed, potřebuje si někdy některé ty věci z minulosti vyřešit. A to nemusí být úplně lehké, pokud se o to pokouší sám. Jak se tedy nejlépe vyrovnat s některými vnitřními problémy, které se mnohdy s člověkem táhnou už od dětství, než právě konfrontovat jejich původce a s upřímností si ty věci vyjasnit, odpustit a nechat to být...? :) Myslím, že o tom tento film je. ~(4,0★)~ (03.08.2015)

Říkejte si co chcete, ale já na Alberta Brookse nedám dopustit. V osmdesátých letech se sice jen snažil o nápodobu Woodyho Allena, ale později se jeho humor vytříbil, zosobitněl a co se mi na něm nejvíc líbí, je to, že své filmy netočí jako one man show A. Brookse. Vzpomínejte, kdy dostala třeba právě Debbie Reynoldsová naposled tak krásnou roli... 90 % (27.07.2004)

Freude, Freude, Freude… máme je (měli jsme je) všichni, všichni s nimi máme občas problémy a všichni občas své problémy přisuzujeme jejich špatné výchově. Jsou to prostě naše matky. Albert Brooks do scénáře očividně vložil mnoho vlastních zkušeností, situace jsou díky tomu uvěřitelnější a humor prvoplánový jenom zřídka. Ještě mám relativně daleko k věku hlavního hrdiny, přesto jsem dobře chápal, co svým počínáním sleduje, co při tom cítí. Možná právě proto, že všechny matky jsou vlastně v celku stejné, jenom v detailech jiné. Postava Johna mohla být napsána „víc do hloubky“, ale Brooks byl vždycky lepším scénáristou a režisérem než hercem, takže nejspíš věděl, do čeho má smysl se pouštět. Zajímalo by mě, jaký pocit mají z filmu ženy, jež nejsou matkami, zda-li je vůbec něčím osloví, protože mi přišel jako hodně osobní zpověď pro určitou skupinu diváků. 80% (10.05.2008)