Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V roce 1953 přijede Katherine Watsonová učit umění na dívčí univerzitu Wellesley. Jako mladá učitelka je šokovaná realitou této prestižní školy, její zkostnatělostí, upjatou morálkou a zastaralými názory. Pro dívky není určeno samostatné myšlení, protože jim poví učebnice, co si mají myslet a dokonce i jaké umění se jim má líbit. Ale co je horší, většina vyučujících i samotné studentky pokládají za nejvyšší životní metu svatbu. Po svatbě se stanou hospodyňkami, budou pečovat o domácnost, připravovat manželovi jídlo, a veškeré vzdělání, kterého dosáhly, je jim pak zcela k ničemu. Katherine má pocit, že dívky na universitě jen zabíjí čas, než se stanou profesionálními manželkami. Nechtějí se svým vzděláním něčeho dosáhnout, nechtějí pracovat, nechtějí dál studovat a budovat si kariéru. Protože žena, která se brzy nevdá, ta je neúspěšná, prohrála, žádná si přeci nepřeje nic jiného… nebo snad ano? A tak začne mladá učitelka studentkám ukazovat, že ne každému se líbí to samé umění, že každý může mít jiný názor i jiné životní cíle. Její počínání popouzí mladou studentku Betty. Ta je ukázkou dokonalé ženy, brojí proti antikoncepci, jejím jediným životním snem je manželství a dům, ve kterém je pračka a sušička. V posledním ročníku studia se provdala a její manželství není šťastné, jenže to si ona nechce přiznat. Jen o to víc poukazuje na nevhodné chování ostatních studentek, školní zdravotnice i učitelek. Zdá se, že když není šťastná Betty, nepřeje štěstí ani druhým. Protože Betty musí být šťastná, dosáhla přeci všeho, co kdy chtěla, má krásný dům, úspěšného muže, i tu pračku se sušičkou. Musí se jen usmívat a dobře reprezentovat ideál ženství. Jako Mona Lisa, vypadá šťastná, protože se usmívá. Znamená ale úsměv vždy štěstí? (TV Prima)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (220)

dzej dzej 

všechny recenze uživatele

Svobodomyslný učitel s nejasnou minulostí, záporným vztahem k autoritám a naopak kladným vztahem ke svému oboru, který svou životní i profesní filosofií naprosto zásadně ovlivní některé studenty. Mona Lise Smile je feministickou variací Weirovy Společnosti mrtvých básníků. Oba filmy mají společné i téma nalezení vlastní osobnosti a role v budoucím životě – zatímco u mladíků ze Společnosti mrtvých básníků jde o to co a jak budou po skončení univerzity dělat, studentky z Mona Lisa Smile řeší existenční problém možnosti postavit se před tuto volbu. Rigidní americkou poválečnou společností vštěpovaná role manželky a domácí puťky (monogamie a rodina nade vše) se jeví jako jediná možná „volba“. Univerzita je elitní plemenářský závod, který produkuje vzdělané ženušky – přesně takové které si vybírá úspěšně graduovaný student ze Společnosti mrtvých básníků. Výtvarné umění má být klíčem k nalezení sebe sama – skrz nekanonickou interpretaci klasických děl se hrdinky učí samostatnému myšlení, které nelze spoutat konvencemi. Zatímco ve Společnosti mrtvých básníků byla poezie opravdu živým a funkčním nástrojem sebenalezení, je v Mona Lisa Smile výtvarné umění pouze znouzectností – jedinou fungující scénou je odhalení obrazu Pollocka, který působí ve strnulém protředí filmu opravdu jako zjevení. ()

Morloth 

všechny recenze uživatele

Pokud vezmete Dead Poets Society, místo Williamse použijete Robertsovou, místo kluků holky, místo literatury výtvarné umění. Pokud přidáte rádoby zajímavý "feministický" příběh, spoustu moudrých řečí a patosu. K tomu špetku zajímavé, leč značně vypočítavé a "umělecké" kamery. Špetku hvězd a jako šafránu na vrch nezajímavou Newellovu režii. Máte a lá hop! Úsměv Mony Lisy. Zkonzumovat a nevracet se. ()

Reklama

Dr.film 

všechny recenze uživatele

V dnešní době, kdy si Julia Roberts může vybírat z hromad scénářů je dost překvapující, že ji do oka padl zrovna tento nevypracovaný a z diváckého pohledu hodně průhledný kousek. Julia působí hodně utlumeným dojmem a jen těžko lze říci zda je viníkem „černobílý“ scénář bez šťavnatých dialogů, nebo samotná Julia. Hereckým podáním mě daleko více dostala Kirsten Dunst, ta své postavě dala alespoň působivou prokreslenost a charakter. Úsměv Mony Lisy hodně balancuje mezi dvou a tří hvězdičkovém hodnocení, když ale uvážím klidnou a příjemnou kameru zachycující takřka dokonalou atmosféru padesátých let společně s neodbytou výpravou, tak si tři hvězdy určitě zaslouží. ()

SallyZen 

všechny recenze uživatele

Čekal jsem další otřesnou slaďárnu, ale vyklubal se z toho docela pěknej filmek. Hlavní role obsadili skvělé herečky. Podle mě asi nejlépe zahrála tu svou roli mrchy Kirsten Dunst. Ostatní taky nic hrozného, ale přijde mi, že Roberts tady nasadila jeden výraz a nedala ho dolů za celou dobu. Moc se mi také líbilo vykreslené prostředí spisovatelské školy. Ale je to nepochybně snímek na klidný večer. Nic extra se od toho čekat nedá. 60% ()

Slarque 

všechny recenze uživatele

Moralita s lehce předvídatelným dějem. Julia Roberts je milá, Kirsten Dunst je naprostá slepice, Julia Stiles neví, který z těchto dvou směrů následovat a Maggie Gyllenhaal to má všechno sympaticky na háku. Všechny hrají dobře, ale stejně je výsledek přinejlepším průměrný a nevím, za co bych mu mohl dát třetí hvězdičku. ()

Galerie (62)

Zajímavosti (6)

  • Kirsten Dunst, která je normálně blondýna, si kvůli filmu přebarvila vlasy na hnědo. Naopak normálně hnědovlasá Julia Roberts se přebarvila na blond. (HappySmile)
  • Během taneční scény hraje harvardská kapela písničku "Istanbul" - je to opravdová harvardská skupina, která si říká "Din and Tonics". (HappySmile)
  • Producenti chtěli původně pro film použít Bryan Mawr College, nakonec ale využili Wellesley College. (HappySmile)

Reklama

Reklama