Cizí holka

Ludvík Ráža uměl točit rodinné dramata s velkou věrohodností. Patří k nim i televizní hra Cizí holka o dívce, kterou si z děcáku vezme nová rodina. Malou výhradu bych měl k hudbě Jaroslava Uhlíře, ten jeden pořád dokola se opakující emotivní klavírní motiv už byl nudný až vtíravý, chtělo to aspoň s tou melodií více pracovat. Výborné herecké a přirozené výkony podávají Lucie Matoušková jako bezprostřední svérázná Kačka a Jana Preissová jako její nová maminka. (04.02.2018)

Filmy Ludvíka Ráži mám rád, dokáže je točit s takovým zvláštním nostalgickým nádechem. Ale tady jsem tak nějak nepochopil, proč film vznikl. Tedy jistě, kvůli závěrečnému proslovu té holky, že ji si rodiče vybrali, na rozdíl od ostatních, které si rodiče vybrat nemohli. Ale děvče mi holt sympatické dvakrát nepřišlo, vlastně kazila, co mohla, někdy snad i schválně, podváděla, a měl jsem problém se v tom, jak to bylo podané, dohrabat nějaké její dobré a otevřené povahy. Navíc holka je furt v klidu - máma ji opustí, ona to neřeší, dostane se do domova, tedy cizího prostředí - je v pohodě, dozví se, že ji matka odvrhla definitivně - pohodička, ředitelka děcáku ji dohodí známým - ona se snaží makat... Moc citů neprojevuje, nebrečí, je předčasně moudrá, všechno stoicky snáší. (18.03.2013)

Příběh o hledání a nalézání, o zápasech a protivenstvích, o tom, že své místo v životě najde každý tam, kde se cítí doma. Inscenace sice nezapře svou literární předlohu, která je v mnoha ohledech zjednodušující, přesto vyniká sdělnou režií a přirozenými hereckými výkony Jany Preissové, Věry Galatíkové, Taťjany Medvecké, Jiřího Štěpničky a teprve jedenáctileté Lucie Matouškové, která tehdy úspěšně pokračovala v šlépějích svých předků, slavných sester Hlaváčových. (04.02.2023)

SPOILER!! Keď vidím tieto staré filmy spred roka 1989, zaráža ma, ako sa zmenilo myslenie. Tá doba bola nesporne v mnohom jednoduchšia, ale zdá sa, že aj drsnejšia. Ak si dnes niekto ide adoptovať dieťa, pristupuje k tomu veľmi citlivo a empaticky a 10 odborníci si vás preklepnú a radia vám, čo a ako. K tej Kačke tu bolo pristupované podľa mňa ako k balíku sena. Decko príde do domova, je z toho mimo a hneď ho, bez toho, aby jej niečo vysvetlili, po známosti posunú do rodiny, kde jej povedia, že jej matka o ňu už proste nemá záujem. Jala ma hrôza z toľkej surovosti a ja bych si po takej informácii asi hodil mašľu. A Vraj môžeš zostať v rodine, ktorá ťa nechce, alebo sa vrátiť do domova. Ak sa takto za socíka pristupovalo k sirotám, tak poteš Pánbuh. (13.09.2015)

Bylo by to citlivá televizní hra, kdyby byla propracovanější. Lucie Matoušková sice dokáže skvěle vyjadřovat emoce, byla to jedna z nejtalentovanějších dětských hereček, jenže zároveň s tím je přirozená až moc. Je tak přirozená, že docela klidně přijímá přesunutí do jiné rodiny a fakt, že se jí matka vzdala. V jednu chvíli říká, že si pro ni maminka jistě přijde, v druhou jako by někdo přepnul ovladačem se se situací smiřuje. Šedesát pět minut je docela krátkých, abych tvůrci postihli všechyn potíže spojené s adopcí. Divák má tak akorát možnost sledovat ukradení prstýnku a sourozenecké pletichy. Zároveň se vcelku klidně ukazuje, jak se děti v domově stávají kusem hadru s nímž se šibuje sem a tam a mluví se o nich, jako by ani nebyli lidskými bytostmi. Jako by na jejich názoru a životě nezáleželo. Alespoň tak na mě působila rozmluva mezi Věrou Galatíkovou a Gabrielou Vránovou. A tak jediné, k čmeu dle mě tato inscenace slouží je uvědomění si, jak moc jsou děti citlivé a že jsou to také lidské bytosti, byť mají dětský rozum, mají ho. Možná právě proto je třeba s nimi pořádně mluvit a vše vysvětlovat. Že zkrátka i oni mají své city, byť to někdy dávají najevo svérázným způsobem. (19.05.2020)