Deux hommes dans Manhattan

Na Melvilla poměrně slabý námět. Ale tím zápory končí. Tohle byl jediný film, ve kterém si Melville zahrál hlavní roli. A dlužno dodat, že ji zahrál výborně. Dobové kritiky se předháněly v radikálnosti názoru. Jedny film zatracovaly pro jednoduchý scénář, druhé ho adorovaly za noční Manhattan. Já byla velmi spokojená s obojím. Melville miloval noir a tohle bylo jeho vyznání tomuto žánru. Pomalu plynoucí drama dvou novinářů hledajících pravdu o vysoce postaveném politikovi. Na Melvilla je v tomto snímku nezvykle hravá kamera. A nehraje si jen ona. Jeden z nejvážnějších režisérů všech dob se zde rozhodl vymanit ze své škatulky se vším všudy. A tak jsou Dva muži na Manhattanu ozvláštněni lehkým humorem, který asi nejlépe rámuje Melvillův ironicky pozvednutý koutek úst. Melvillovy filmy mají ve zvyku končit tragédií, ale na Manhattanu je i ten konec hravý. Záběr na Grasseta odcházejícího od kanálu za zvuků skvělé hudby si promptně zařazuji do šuplíku „Oblíbené scény." (26.05.2014)

Většina filmů, které jsem od Jeana-Pierra Melvilla viděl, znamela pro mě silný zážitek s často magicky uhrančivou atmosférou. Teprve včera jsem se díky přípravě medailonku o JP Melvillovi pro kolegu do Kalendária začetl a hlavně zadíval na YT do řádky dobových rozhovorů s panem režisérem a zjistil jsem, že mě baví svébytného Melvilla i poslouchat a číst, včetně zajímavých postojů k filmařině proti proudu. Večer jsem si pustil Dva muže v Manhattanu a tedy skláním před mistrem klobouk ještě jednou (kéž by byl přímo bílý, jaký si pan Melville na veřejnosti tak rád a často nasazoval :-)), protože mě tentokrát dokázal zaujmout a přikovat do křesla i jako herec v hlavní roli. Vidět ho takto hrát je raritní, nicméně oplýval pro mě silným charismatem nezaměnitelné osobnosti a člověka, u nějž jsem měl brzy pocit, že se ocitám ve společnosti starého známého. Okamžitě mě vtáhla i atmosféra půlnočního New Yorku v příjemně nezávislé režii a s vyprávěním z pohledu dvojice charakterově rozdílných francouzských novinářů v americké metropole. Příběh skvěle gradoval i do okamžiků, v nichž proplouval do různých nálad: od hravosti se samotným „osamělým vlkem“ Melvillem na plátně, přes tajuplnost jízd autem po nočních silnicích nebo krásně zádumčivé blues v opuštěném půlnočním baru k závěru. Mám rád filmy z novinářského prostředí a samozřejmě i filmy pana Melvilla a tímhle svým výsostně autorským počinem mě rozhodně nezklamal. [90%] (20.10.2023)

Niekedy neostáva nič než opiť sa sám v prázdnom bare, zatiaľ čo jazzová kapela hrá len pre mňa. Potom vyjdem na ulicu, kde už sa objaví svitanie. Zahodím spomienky do kanála, pretože aj tak by mi nikto neveril všetky tie bordely a kabarety, kde sa vydávajú novinári po stopách diplomata. To sa môže stať len v betónovej džungli. V meste svetiel, v ktorom, keď vstanem od milenky, nahradím prázdne miesto v posteli fľašou alkoholu, pretože ju nechcem sklamať, keď bude šmátrať po troche tepla. Bonjour, bonsoir. (30.03.2024)

Jako debut bych to bez váhání hodnotil nadprůměrné, jelikož to je technicky hravé a scénáristicky sice nedokonalé, ale ambiciózní a s příslibem skvělých filmů do budoucna. Jenže Melville už měl čtyři filmy za sebou, tenhle je pátý a ačkoli tenhle by se dal brát jako debut jeho nejslavnější éry, není to debut oficiální a některé jeho chyby nedokážu přehlédnout. Moc se mi líbila ta skvěle propracovaná, až učebnicová hra se světly a stíny, práce se zrcadly a vedením herců, ale vadilo mi přehnaně časté používání rázného hudebního motivu při zvratech a hlavně výstavba scénáře. On není špatný a umí předat to, co chce, ale do první půlky se zdá, že na to půjde skrze schéma "to do listu", nebo jednodušeji - schéma detektivek pro děti. Dlouhou dobu se dějí věci zhruba takhle - Úvod - Bod A, nějaké informace, přesun - Bod B, nějaké informace, přesun - Bod C, nějaké informace, přesun - Bod D, nějaké informace, přesun... - přičemž jednotlivé body jen předají informace a pak se zdá, že už se v dění nijak neobjeví. Chyběl tomu zvrat, chybělo tomu narušení očekávání a stalo se to otrokem svého schématu. Přičemž ano, spoustu detektivek ho má stejný, ale jen v základu. V mnoha jiných je totiž přirozená gradace, zatímco zde sice gradace taky je, ale děje se vyloženě mechanicky a příliš jednoduše. Jako by se Melville bál do řádu věcí výrazněji zasáhnout. V druhé půlce se to naštěstí trochu zlomí (a já z toho konečně začínal mít výraznější dojmy), ale pořád se to že svého nedotaženého vedení plně nedostane. Pár silnějších scén a funkční závěr sice přijde, ale pořád tomu nedokážu dát vyšší hodnocení. Přesto ano, pořád to vnímám nadprůměrně a i tyhle vady bych dokázal víc ignorovat, kdyby to byla podobná pocitovka jako Samuraj - jenže oproti němu je Deux hommes dans Manhattan příliš rychlé, aspoň na můj vkus. Atmosféru nočního Manhattanu se ale vytvořit povedlo. Silné 3* (16.03.2024)

Melvillovo půlnoční blues, silně náladový film, jehož dokonalou projekci si dokážu představit na malém plátně ztichlého artového kina se sklenkou bourbonu v ruce a doutníkem, jehož dým by celý tohle Melvillovo filmové rozjímání doprovázelo.  Tak trochu : "Když Praha za noci. zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem. Vrhnu se do saka. a bílý košile. a s gustem čmeláka. jdu cumlat svět.", ovšem bez těch následných opiček. Vidíte ty neóny, vidíte ta světla míhající se za oknem, vidíte ty ženy? Herečka, zpěvačka (ta píseň!), tanečnice, manželka, dcera...  Ve své podstatě mne tu vlastně rušil  de facto nadbytečný příběh o zmizelém delegátovi.. Původně jsem chtěl poprvé jít  do čtyř, ale on ten zážitek  z tohohle filmu furt ještě ve mě dozrává,  a to mám rád.. takže opět plný počet. (08.03.2024)