Paříž, Texas

Původně jsem chtěl dát čtyři hvězdičky, jenže nakonec dospívám k názoru, že na filmu nevidím chybu. Nechci zbytečně opakovat zde napsané, takže pouze dodávám, že mě nadchly scény, kdy má postava potemělou tvář nebo je zcela ve stínu. Krásná kamera, krásně aranžovaný záběr. Okamžik, kdy ptoro sobě v jednom záběru stojí matka a syn, přičemž on sedí na podlaze - takže je hrozně nízko. Jsou od sebe velmi vzdáleni, ale přesto jsou si blízcí. Manželce vadil děj - hlavně krutost, s jakou adoptivní rodiče přicházejí o dítě. Polemizoval jsem s ní, že to přeci nemusí být navždy. Člověk potřebuje občas odejít a zařídit, co musí. (07.11.2009)

Celý život se učíme, jak zvládat překážky a těžkosti, co když nás ale nikdo nepřipravil na nesnesitelnou lehkost štěstí? Začneme utíkat. Odpíráme si to, po čem nejvíc toužíme. Bezcílně putujeme světem, abychom se vrátili tam, odkud jsme vyšli. Proč? Protože láska si nevybírá, neptá se, jestli o ni stojíme, prostě je. (24.06.2011)

Dokonalé poetické road movie drama, které sice může na někoho působit neskutečně utahaně, ale když se vám povede dostat do té pomalé atmosféry, taky vás ten film vtáhne a už nepustí. Právě naopak, bude minutu co minutu silnější a když přijde na závěr, tak je to taková síla, že vás ten film zasáhne natolik, jak jste možná ani nečekali. No, a tohle byl přesně můj případ. Paříž, Texas je naprosto skvělý film se skvělou kamerou, úžasnou hudbou (která mi připomněla tu z Příběhu Alvina Straighta), skvělými herci, a opravdu neskutečně silným příběhem. A to jsem si původně myslel, že mě filmy Wima Wenderse nebudou vůbec bavit, když jsem od něj jako první viděl Summer in the city a Million Dollar Hotel. No, a pak jsem viděl Nebe nad Berlínem, Wendersův segment v Dalších deseti minutách a teď Paříž, Texas. Jsem zvědavý, jak na mě zapůsobí jeho další filmy, tenhle byl úžasný. Naposledy mě takhle silně dostala Feliniho Silnice. Btw, jedná se o jediný, naprosto jediný film, u kterého jsem kdy brečel. A to asi 10 minut. Hádejte, při jaké scéně? Pokud tipujete rozhovor v té kabince, uhádli jste to naprosto správně. Jeden z nejsilnějších filmů, jaké jsem kdy v životě viděl. 5* (27.08.2019)

Jak se takhle může ztratit jeden druhému? Celé je to vlastně ambivalentní. Jsou ty postavy ve svém životě silné? Ano a ne. Mohly něco udělat jinak? Ano a ne. Dopadlo to nakonec "dobře"? Ano a ne. Vlastně nejde o odpuštění, ani sobě, ani druhému - to bychom museli nejprve pochopit věci, které možná pochopit nejdou. Není pro ně vysvětlení a není pro ně omluvy. Zatím nám musí stačit "pouhé" smíření, které alespoň ponechává ten uklidňující prostor s trochou naděje, že vysvětlení snad jednou najdeme. Film o smutku po smutku. (Po "V běhu času" druhý Wendersův vrchol) (13.05.2018)

Prečo je Paríž, Texas rovnako nekonečne pomalým filmom, ako sú nekonečné texaské plániny, dekorované zeleňou a modrou oblohou, ktorá počas ubíjajúcej pražskej zimy pôsobí na diváka ako balzám na dušu? Pretože tak prenádherný záver, ktorý zatajuje dych a nenecháva oko suché, si musíme zaslúžiť. A ešte k tomu mladučká Nastassja Kinski, ako z oka vypadnutá mojej prvej láske. (09.03.2009)