Dům na předměstí

Němá groteska se zpěvy. Tak bych asi nazval lidovou komedii o jednom činžáku, kde Antonie Nedošínská terorizuje své nájemníky různými nařízeními. Ve skutečnosti je to ale jenom z lásky a to se taky nakonec ukáže. Hugo Haas už tu ukazuje hroty své budoucí komiky, takže o vtip vcelku není nouze, i když se ten humor drží decentně při zemi. Nemůžu říct, že by se mi film nelíbil, je to přesně ta hranice, kdy člověk vidí, baví se, ale brzy zapomene, že viděl....70% (30.07.2012)

Úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přiměl české producenty k užší spolupráci s autorem, jehož tvorba slibovala další a ještě výnosnější zájem publika. Proto o dva roky později zakoupil producent František Lepka práva na Poláčkův román Dům na předměstí. Režii svěřil začínajícímu Miroslavu Cikánovi, na scénáři se podílel sám autor. Filmové verzi byla často vytýkána změna hlavního hrdiny, bezohledného strážníka Faktora vystřídala přísná a malicherná vdova Faktorová. Tento argument by však neměl vést k povrchnímu odsouzení filmu, už proto, že Antonie Nedošinská tuto postavu zahrála o třídu výš, než např. ve Slavínského lidových veselohrách. Vdova Faktorová v interpretaci Nedošinské je nesnášenlivá maloměstská diktátorka, pletichářka, opájející se vlastní zpupností, zároveň s tím ale směšná ve své omezenosti. Jiný, osobitý typ filmového civilismu do filmu vnáší Hugo Haas v postavě nesmělého úředníka Zajíčka, kolorovaný milostným romanetem s půvabnou květinářkou v podání Hany Vítové. Individualita hereckých osobností se projevuje i v obsazení zbylých nájemníků domu, v němž se výrazného uplatnění dostává Jindřichu Plachtovi, Jaroslavu Vojtovi i Františku Kováříkovi s Emanem Fialou. Prolínání uměleckých stylů a vzájemných přátelství tvořilo nezbytný základ pro vznik celé řady dnes již klasických děl, oplývajících špičkovým humorem a jakousi zvláštní nostalgií dávno zmizelých časů. "Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená? – Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená." (03.10.2008)

Dům na předměstí místy působí jako podivný hybrid němého a zvukového filmu. Je tu spousta hluchých míst a málo zapamatovatelných scén. Ani Haas není tak výrazný jako v jiných filmech, třeba v dřívější poláčkovské komedii Muži v offsidu, která, ač je o dva roky starší, působí po filmařské stránce méně archaicky než Dům na předměstí. Více než Haas mě tu zaujal František Kovářik se svým záhrobním přítelem Hynkem a Jaroslav Vojta, který již tady ukazuje své vlohy pro budoucí role v husitských filmech. Ve výsledku slabé tři hvězdičky. (22.10.2013)

Jeden z nejlepších filmů "sirky" Hugo Haase a "jediné mluvnice v domě" Antonie Nedošinské. Zaskvěl se i Plachta ("vespod jsou vajíčka a nikdo k nim nemůže"), Vojta ("taky dobrý"), a jeho manželka ("co mu nadávate? svýho muže si můžu trestat jenom já"). František Kovařík zase prokázal, že muži doopravdy nestárnou, i v padesáti vypadá jak devadesátiletý Hrbolek (a obráceně). (01.05.2014)

Líbí se mi tehdy často užívaný název veselohra. Zní mi to lépe než komedie. Cílem veselohry bylo ukázat reálné prvky z života v úsměvném hábitu. A daří se to dodnes. A to je těm filmům už osmdesát let, ale mají v sobě pohodu, nejsou trapné, vtáhnou diváka do svého světa. jsem rád, že to tak nepůsobí jenom na mě, ale i na jiné a že nás není málo. V době, kdy filmaři tyhle filmy točili, tak je sotva napadlo, že ještě v následujícím století budou jejich filmy oblíbené. Tehdy museli uvažovat materiálně, tedy aby film zaujal, nebyl propadák, neprodělali.***Vztah majitelů domů a jejich nájemníků slibuje konfliktní situace, obzvláště každý nájemník je jiný, a mít za nájemníka postavu, kterou hraje Hugo Haas, tak bych si moc legrace neužil. Jako divák ale ano, je to zábavné a na Hugo Haase a jeho kousky se mi dobře dívá. (17.09.2011)