Dům na předměstí

Z mého hlediska nejlepší filmový Poláček, nejenže jeho specifický humor na pomezí přívětivosti a kritiky je pořádně zachován, nesklouzl k lidovosti typu Slavínského, ale díky montáži a expresionictické kameře tu máme dílo, které mě baví jen sledovat vizuelně (jen se kochejme samotným domem, nápisy i vybavením bytu otce Hany Vítové). (05.01.2014)

Němá groteska se zpěvy. Tak bych asi nazval lidovou komedii o jednom činžáku, kde Antonie Nedošínská terorizuje své nájemníky různými nařízeními. Ve skutečnosti je to ale jenom z lásky a to se taky nakonec ukáže. Hugo Haas už tu ukazuje hroty své budoucí komiky, takže o vtip vcelku není nouze, i když se ten humor drží decentně při zemi. Nemůžu říct, že by se mi film nelíbil, je to přesně ta hranice, kdy člověk vidí, baví se, ale brzy zapomene, že viděl....70% (30.07.2012)

Klasický přepis Poláčkova románu je zdařené dílko Cikánovo, v němž exceluje osobité herectví Hugo Haase, šibalské úsměvy Hany Vítové a Antonie Nedošinská v netradiční záporné roli misantropické vládkyně nad svými podnájemníky. Některé výkony vedlejších rolí dojem poněkud kazí, především bych vytknul závěr, kde si Věruška Hronová hraje na oběť prřepadení, abyudobřila otcese svým snoubencem. (14.08.2017)

Ve filmu je vidět, že Nedošinské role uzurpátorské bytné vůbec nesedí a ani ona si tuto roli moc neužívá. Dobrosrdečné tety a hokynářky jí šly daleko líp. Ale je fakt, že i tento film táhne převážně ona, jinak mě tam žádná postava nijak zvlášť nezaujala. Oproti jiným pamětnickým filmům méně vtipné, slabý průměr. 45% (07.07.2017)

Úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přiměl české producenty k užší spolupráci s autorem, jehož tvorba slibovala další a ještě výnosnější zájem publika. Proto o dva roky později zakoupil producent František Lepka práva na Poláčkův román Dům na předměstí. Režii svěřil začínajícímu Miroslavu Cikánovi, na scénáři se podílel sám autor. Filmové verzi byla často vytýkána změna hlavního hrdiny, bezohledného strážníka Faktora vystřídala přísná a malicherná vdova Faktorová. Tento argument by však neměl vést k povrchnímu odsouzení filmu, už proto, že Antonie Nedošinská tuto postavu zahrála o třídu výš, než např. ve Slavínského lidových veselohrách. Vdova Faktorová v interpretaci Nedošinské je nesnášenlivá maloměstská diktátorka, pletichářka, opájející se vlastní zpupností, zároveň s tím ale směšná ve své omezenosti. Jiný, osobitý typ filmového civilismu do filmu vnáší Hugo Haas v postavě nesmělého úředníka Zajíčka, kolorovaný milostným romanetem s půvabnou květinářkou v podání Hany Vítové. Individualita hereckých osobností se projevuje i v obsazení zbylých nájemníků domu, v němž se výrazného uplatnění dostává Jindřichu Plachtovi, Jaroslavu Vojtovi i Františku Kováříkovi s Emanem Fialou. Prolínání uměleckých stylů a vzájemných přátelství tvořilo nezbytný základ pro vznik celé řady dnes již klasických děl, oplývajících špičkovým humorem a jakousi zvláštní nostalgií dávno zmizelých časů. "Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená? – Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená." (03.10.2008)