Děvče za výkladem

V tklivé formě sentimentálního červenoknižního dramatu prokukuje jako první jarní květ víc než slibný zárodek sociálního dramatu, který má oprávněnou ambici být nepatetickou, civilní ódou na solidaritu. Dívčí, ženskou, mužskou, lidskou; připočteme-li k tomuto východisku několik zajímavých formálních ozvláštnění (naprosto neobvyklé záběry na dobový tisk s titulky článků o zhoršující se mezinárodní situaci, až neobvykle otevřené rozhovory o oficiální dobovém ohlupování tzv. lidového čtenáře) zařazení do osvědčené škatulky "papírové" filmové váhy začne drhnout ještě víc. Mimo standardní, tj. nadprůměrný výkon Hany Vítové stojí za povšimnutí výrazný posun Antonie Nedošínské v její klasické úloze ženy z lidu; totéž platí i o Václavu Tréglovi, tomto věčném velkém herci malých rolí našeho hraného filmu. Vděčí za to jménu, které je podepsáno v rubrice režie: jedné z velkých, fatálně nedoceňovaných osobností naší národní kinematografie Miroslavu Cikánovi. V kontextu naší národní filmové tvorby třicátých let patří DĚVČE k té její části, která odkazuje jednoznačně k budoucnosti, k sociálnímu nejen národnímu, ale i evropskému sociálnímu filmu poválečné krize přelomu čtyřicátých a padesátých let (v této souvislosti se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ nebo Bergmanovo LÉTO S MONIKOU). Všechno nasvědčuje tomu, že nejen vrstevníci, ale i jejich potomci až příliš často k svému vlastnímu neprospěchu nerozumí sami sobě ani tam, kde se jedná o vrcholy jejich dobové současnosti a minulosti. Bohužel. (26.07.2008)

Výborný kousek, dvojice Inka (Hanička) a Božka (Helenka) úžasná, radost pohledět. K tomu opravdu povedené dialogy na všech úrovních, na svou dobu odvážné téma, skvěle kombinující drama, komedii a zajímavý morální odkaz, i když je scénář jednoduchý, bavilo mě to, Antonie jako majitelka (jen na povrchu vykořisťovatelka) mini manufaktury na výrobu umělých květin, jako vždy skvělý Trégl i spousta krásných holek s účesem přes kopírák. (20.06.2020)

Klasický romantický snímek třicátých let s průměrnou Vítovou a zde perfektní Nedošínskou v roli svérázné tetičky (jak jinak samozřejmě), které vydupe štěstí své nešťastné neteři (asi po stopadesáté hrané Vítovou). Milka Balek-Brodská se zde objevuje opětovně v roli místní pavlačové drbny (někdo by měl udělat studii, zda hrála taky někdy jinou roli, já osobně ji v jiné poloze neviděl). Ale jako celek je to dílko poměrně zdařilé a koukatelné. Jinak co mě opravdu rozesmálo, jak si tematicky romanticky laděný film dělá srandu z červené knihovny (a titul jedné z knih: "Tajemství staré panny" mě rozesmál k nepříčetnosti...). (05.01.2013)

Celkem ucházející pozdně prvorepubliková komedie, která si dělá legraci z vlastního žánru. Opravdu je to "tak smutný a tak pravdivý", jak několikrát opakuje jedna z postav. Herci ani ostatní tvůrci se nepředřeli, ale pár vtipných míst a určité kouzlo tu najdeme. Velmi špatně natočený je bohužel konec, zbytečně natahovaný a pak utnutý potěmkinsko-groteskovým kočárkovým finále. (11.02.2006)

Kdepak slzy. Smích! Prvotřídní, třebaže ještě nedokonalá a v lecčems neumělá parodie soudobé popkultury. Za oběť padly nejen samy autorky všech těch blazeovaných, hloupoučkých příběhů, ale také jejich hrdinky, nevinné dívky, které jejich okolí po provalení morálního poklesku jednomyslně vyloučí ze svého středu. Film koketuje i s mnohem závažnějším obsahem: zajímavá je v tomto kontextu otázka svobodného mateřství a postavení ženy-samoživitelky ve třicátých letech. Už to, že režisér Cikán sem doslova vehnal zavedený herecký establishment v čele s Hanou Vítovou, Antonií Nedošinskou, Martou Májovou, Schránilem, Tréglem a dalšími, dává tušit cosi o poťouchlosti a smělé odvaze, na niž o něco později navázal Martin Frič při aranžování nesmrtelné Pytlákovy schovanky. Doba, která často a ráda klamala čtenáře i diváky sladkobolnými příběhy o chudých a bohatých dostala pořádně na frak už tady, v samém epicentru těchto pohádek pro dospělé. (03.10.2008)