Evil Does Not Exist

Pozoruhodný a obtížný film k posouzení chování a jednání stran - vesničanů a zástupců developera. Vzájemné nepochopení stran a hněv a reakce postižených na pozadí krásné, ale lhostejné přírody.(max.70%) (16.04.2024)

Pomalé a poetické rozjímání nad životem na venkově? Inu dobrá. I přes dlouhé statické záběry těch 106 minut rychle uteče. A já teď nevím, jestli mam usilovně přemýšlet na koncem filmu, nebo se ucházet o místo nočního hlídače v kempu v japonských horách. (03.05.2024)

Zlo možná neexistuje, ale Hamaguči je ďábel. Záhada bez zdánlivého řešení, která vás několikrát pochválí, když jste na správné stopě po smyslu zápletky i názvu, aby ve správnou chvíli nechala kyvadlo spadnout až na zem. Magickorealistické pojednání o čím dál tím omezenějším prostoru pro životní izolaci, která ale sama může být předmětem sobeckosti, pokud člověk propadne deziluzi o splynutí s přírodou. Oproti poměrně jednoznačnému Drive My Car roztříštěné a hůř uchopitelné, ale tematicky snad ještě bohatší, minimálně na diskuzi po skončení, která jistě bude generovat bohatou škálu názorů. Nedovedu si představit, že by pro mě něco jiného bylo letos výš. 100 % (12.10.2023)

Japonská firma chce na venkově postavit glampingové centrum a starousedlíci by měli jedině přitakávat, protože co víc si přát než přísun kapitálu a tokijských turistů. Chyba lávky. Místní zastávají svoje vlastní hodnoty, které jsou jen těžko uchopitelné pro měšťany, co se v životě nedotkli ani sekery na dříví. Firemní vyjednavači přitom nejsou žádní kapitalističtí zloduši (ve srovnání s např. Europa), akorát žijí, a i vyrůstali ve světě na hony vzdáleném tomu vesnickému. Karty jsou tudíž rozdány velice nadějně, ale nebyl by to Hamaguči, kdyby neměl ještě žolíky v rukávu. Normálně nejsem fanouškem dlouhých rádoby uměleckých statických záběrů, jenomže zde má promyšlené dávkování tempa i střihu pro vykreslení kontrastu město/venkov své opodstatnění. Mnohé rozvleklé pasáže z úvodu filmu nabývají významu až s jeho postupným plynutím. Jako herce tu totiž musíte vnímat nejen lidi, nýbrž i přírodní elementy. Celé to vytváří téměř magický genius loci, kde si nejste jisti, jestli ta úcta místních k přírodě není trochu iracionální, anebo je oprávněná a za její nerespektování přijde trest. V závěru filmu si budete muset svou odpověď nalézt sami. Ale být přitom je rozhodně fascinující. [Viennale 2023] (01.11.2023)

Nádherně nasnímané, vizuál tu hraje první housle a prodává tak příběh, pomalu tu půlhodinu sledujete sekání dřeva, nabírání vody, odnášení barelů do auta, chůzi lesem, stromy, hladinu, vše v pomalém tempu, které nechává hrát prim překrásné a zdravé zimní lesní klima, v, jak zjistíte posléze, menší komunitě (ačkoliv je ve filmu řečeno, že populace je 6000 obyvatel), která si nedaleko Tokia žije jednoduchým životem, v souladu s přírodou, obzvláště hlavní hrdina, který je sice trochu zapomnětlivější (a nejspíš přišel o ženu) a vychovává dceru a zná to tam křížem krážem. Na místo však přijede společnost, která zde plánuje zřídit glamping (glamorous camping) a udělat z místa víceméně turistickou destinaci, člověk by řekl, že zápletka se bude hlouběji vyvíjet v rámci my vs oni. Jenže je zvláštní už sledovat už to Q&A, kdy s developery mluví obyvatelé a řeší problémy, zejména pokud jde o čistotu vody a dozor nad měšťáky, kteří budou místo používat k vypuštění páry a dělat bordel. Developeři tak nějak chvíli hrajou korporátní krysy, ale velmi záhy začnou stranit usedlíkům, a to i před vlastním managementem, nakonec jsou vyslání zpět na místo, aby si hlavního hrdinu koupili a vnutili mu myšlenku, že on bude dozorcem, jenže ten peníze nepotřebuje, je nezávislý. Místní chtějí 24hodinový dozor a garanci čistoty vody. Samozřejmě, majitelé už koupili pozemek a jelikož si nemůžou dovolit prodlevu, ani další výdaje, snaží se místní ojebat, ukázat, že něco dělají, ošulit je - člověk by ale nečekal, jakým směrem se to v závěru vydá. Krásná, smutná, melancholická hudba na housle, místy ve mně evokovala skoro až Tarrovy filmy, vzpomněl jsem si i na 'O těle a duši' ale spíš okrajově, vizuálně. Přijde mi, že v mnohém je tenhle film mnohem přímočařejší, ač mu nelze upřít silné poetické zakončení. Typický politický ping-pong se holt koná jen do poloviny. Je zvláštní, že předchozí Hamagučiho oscarový snímek 'Drive My Car' jsem rozkoukal a dodnes nedosledoval, ale tohle mě chytilo sdostatek, aby mě zajímalo, jak se to bude dál vyvíjet. Dost těžko hodnotitelné. (15.05.2024)