Já Kapitán

Jestliže anotace k filmu slibuje homérovské drama, je tento příslib vrchovatě naplněn. Snímek Já kapitán je jedním velkým mýtem - cestou hrdiny, jejíž nedílnou součástí je i iniciace, během které se z chlapce stává muž. Šestnáctiletý Seydu odchází z rodné vesnice v Senegalu spolu se svým bratrancem Musou na strastiplnou cestu do Evropy. Seydu opouští svou rodinu tajně, čímž se odpoutává od své pečující matky, která jej chce ubránit před „nebezpečným světem“ – tedy nevědomě brání tomu, aby Seydu dospěl. Seydu se dostává během své cesty do hraničních životních situací - právě tehdy se ale projevuje jeho zralost péčí o druhé (dokáže upozadit sám sebe). Velmi dojemně působí scéna, kdy Seydu jemně omývá Musovo tělo, což lze vnímat jako projev hluboké lásky a služby druhému. Magicko-realistické sekvence, které jsou součástí vnitřního prožívání hlavního hrdiny, působí úchvatně, byť nejsou okázalé. Právě proto, že je hlavním hrdinou senegalský chlapec – migrant - lze na snímek pohlížet jako na epos, který navrací ztracenou lidskou tvář a důstojnost všem migrantům. (16.05.2024)

Seydou a jeho bratranec Moussa žijí v Senegalu s rodinami, ale chtějí ten fame v Evropě, protože umí trochu zpívat bubnovat a tomu logicky nikdo nemůže odolat - rozhodnou se, že na tajňačku odjedou (šetří si už nějakou dobu love) a pak se vydají na svoji odyseu, kde zjišťují, že vás cestou všude všichni jen chtějí omrdat o prachy, falešný pasy, podplacení policisty, který vám nežere vaše falešný pasy, strkání si peněz do zadku, aby je nenašli při kontrole, a následně kontrola, co do vás cpe projímák a je připravená odhalit váš podvod (člověk si skoro připadá jako když jeden článek navazuje na druhý a jsou spolu domluvení aby uprchlíky co nejvíc podojili - sebemenší možnost z nich dostat peníze, jako když vymačkáváte poslední kapky z citrónu). V jeden moment je Seydou dokonce odříznut od bratrance a zajat libyjskou mafií, která prodává lidi jako on do otroctví, podaří se mu ale skrze jednoho MVP dostat postupně do lepší a lepší pozice, zatímco pátrá po odloučeném bratranci... nakonec se mu podaří znovu jej najít, ale cesta z Afriky není levná a není snadná, Seydou nakonec musí řídit loď a tak na sebe převezme nejdřív příležitost, ale pak musí přijmout i zodpovědnost téhle příležitosti. Problém je, že v tom závěrečném klimaxu ten film prostě už tolik nefunguje, chápete tu motivaci postav, ale zároveň jste v kontextu současnosti asi tak nadšení z jejich "příjezdu", jakože "tak na vás jsme tady fakt čekali". Film má slušný napětí během cesty africkou částí, protože člověk chápe, že je to hodně o tom, dostat se z jednoho místa na druhý, má to pár pasáží, co jsou gud, ale zároveň je to vydírání: mám cítit sympatie? (13.03.2024)

Film je mrazivou obžalobou vykorisťovania utečencov. Matteo Garrone natočil film o dvoch dospievajúcich chlapcoch - utečencoch, ktorí sa snažia dostať zo Senegalu do Európy. Je to aj o tom ako chamtivosť a korupcia poháňajú moderný obchod s otrokmi. Film vyvolá v citlivom divákovi bezmocnosť. Ja kapitán, je úžasný film a skutočné umelecké dielo, je to aj veľmi bolestivé. Hlavný protagonisti napriek všetkému zlu nestrácajú svoju ľudskosť, súcit a lásku a to je obdivuhodné. (18.05.2024)

Dvaja už na prvý pohľad inžinieri zo Senegalu tužia po lepšom živote, pretože doma ich už nebaví, ako ich foter posväcuje pľuvaním akejsi múčnej vody priamo do ksichtu. Toť, kultúre sa medze nekladú. Nuž a mladíci na to majú aj znalosti. Okrem základov duálneho vzdelávania v mäsokombinátovej terminológii typu "salám alejkum" sa dobre vyznajú aj v bubnovaním holými hnátmi a takých intelektuálov vo vyspelej Európe, potažmo ešte vyspelejšej Ameriky, predsa hľadajú priehrštím. Veď aj v Offspringu nedávno vyhodili bubeníka len pre to, že nemal správnu včelu a s ňou aj potrebný preukaz o absolútne zaručenej bezinfekčnosti, a kto iný by ho mal nahradiť, ako profesionáli z Afriky, ktorí žiadny taký očkovací preukaz nepotrebujú, keďže oni vlastne nepotrebujú ani občiansky, maximálne tak nejaký falošný pas. A tak za mečania kôz, ktoré súdiac podľa zvuku možno práve niekto obhospodároval, sa vyberú na vandrovku, na konci ktorej má byť fantastický prínos v podobe sebarealizácie všetkých svojich talentov pretavených do sociálnych dávok. Mladíkov však čakajú životu nebezpečné strasti. Ešte len nastúpia do najmodernejšieho autobusu zo šesťdesiateho druhého, v ktorom černosi nemusia sedieť len vzadu, keďže nikto iný tam ani nesedí, a už sa im kladú polená pod vyležané nohy, všade samé problémy, na každom rohu človek, ktorý sa chystá nadaných mladíkov nejako ošmeknúť, objavia sa aj altruistickí prevádzači, ktorí za minimálny poplatok zvládnu na korbu auta naložiť aj 90 ľudí a ak náhodou niekto po ceste cez púšť z korby vypadne, neváhajú mu poskytnúť nádherný all inclusive pobyt v naturálnom soláriu celkom zdarma. Pri pohľade na všetky tie trampoty si divák už len nervózne hryzie prsty - zvládnu sa obohacovači sociálnych úradov dostať až k nafukovačke na brehu Stredozemného mora? Nakoniec to našťastie nie je nafukovačka, ale celkom pevná loď, vďaka čomu zaplesá ucho nejedného rizmanovca: už sa blíži obohatenie a všetci dokonca, ako to vo filme vidíme, zborovo kričia ten nádherný progresívny slogan, ktoré každý eurohujer s tak veľkou slasťou počúva: Aláh akbar! Častokrát to síce bývajú posledné slová, ktoré v skutočnosti človek začuje, ale o to je ten hudobný zážitok lahodnejší. Srdcervúci záver presvedčí každého privilegovaného Európana, že kladieme tomu pokroku, rozmanitosti a rastu rozumovej kapacity až príliš veľké prekážky a tak riešením je zrejme spáchať rituálnu seppuku. Samozrejme, to sa týka hlavne bielych hetero mužov, ktorí dezolátsky imigrantov démonizujú a ako takí prašiví lenivci dokonca na nich odmietajú makať. (18.05.2024)

Io Capitano je film, který nikdo z vás nezná, nikdo neviděl a nikdo taky neuvidí. Na tomto filmu jsem byl v Římě, abych se podíval jak je italská kinematografie rozdílná od české.  No lehké to hodnotit úplně nebude, jelikož to bylo francouzsky s italskými titulky, takže jsem si musel celý film domýšlet, co kdo říká. No už z počátku jen to, že v celém Římě mají tak 3 kina a z toho je jedno multikino, nemají tam žádnou síť známějších multikin, co by měla i třeba nějaké občerstvení.  To neříkám, že je špatně nemít občerstvení, ale když se podíváte na třeba jen česká kina, tak v každém větším městě je nějaké multikino s nějakou značkou, co má občerstvení. Tohle ani nebylo v žádném obchodním centru. No prostě co tím chci říct, tak že se tam ani neobtěžují pořádnými moderními multikiny na každém rohu, natož aby vůbec se zajímali o kinematografii.  Tím krásně přejdu k režii Io Capitano, protože to byla katastrofa. Nejvíc basic záběry, žádné nápady, nejhorší střihy ve filmu, co jsem viděl v mém životě, doslova každý střih mezi scénami bylo prolínání mezi záběrami. Co absolutně nechápu je to, že scény v noci byly úplně úžasně nasvícené. Jako proč jsou tyhle scény tak dobře udělaný a zbytek je jako kdyby to natočil úplný amatér.  Co dále musím pochválit byla hudba, ta tomu dodávala alespoň nějakou hodnotu, každý tichý záběr na cokoliv s hudbou byl naprosto nádherný. Ale to je asi tak všechno dobré na tomto filmu, nevím jestli to je podle skutečné události, ale jestli ne, tak je i ten scénář katastrofa.  Upřímně tohle se docela špatně hodnotí, když nerozumíte těm dialogům, ale z technické stránky to byl jako těžký podprůměr, na druhou stranu to bylo lepší jak v Česku, takže těžko říct. Jelikož jsem tomu nerozuměl tak tomu trochu přidám, ale stále jsem na podprůměru. 4/10. (12.10.2023)