Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (133)
Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). ()
Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání. ()
Upratovač toaliet žije nudným spôsobom života a tak sa rozhodne si ho po prvý raz okoreniť pivom a cigaretami. Lenže toto príde po sto minútach a dovtedy sa nudíme spolu s hlavným hrdinom. Zas a znova, je to divácky odpudivý film, pre ustrelených artových fanatikov, doslova odstrašujúci príklad pre všetkých, ktorí nemajú radi alternatívu (a ak by kvôli tejto projekcii náhodou zavítali do Lumieru, už ich tam do smrti nikto nedostane). Zo začiatku to pôsobilo ako ASMR video, keď jedinými ozvučením boli ruchy počas upratovania záchodov. Ako sa zvykne v týchto kruhoch pateticky hovoriť, dej je oslavou každodennosti. Až na to, že dej tu je v stopových množstvách. O hlavnom hridnovi sa dozvedáme, že žije samotárskym spôsobom života, nekomunikuje so svojou sestrou, je askét a má zamestnanie, ktoré je hlboko pod jeho intelektuálne možnosti. Za celý čas sa však nedozvieme, prečo je tomu tak. Akurát sa hrdina na záver rozplače. Jedinou dobrou scénou bolo chytanie tieňov, no po nej už film skončil. Keď už tu oslavujeme tú každodennosť (čo ja z duše neznášam), tak aspoňže to je každodennosť japonská - ten dokumentaristický vhľad do života v Japonsku je jediným hodnotným poznaním, ktoré si z projekcie odnášam. Bol to deň otvorenia Lumieru po pol druha roku od vyhorenia a dokonalým spôsobom mi ho film znechutil. ()
Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Článek v New York Times odhalil, že veřejné záchody ve filmu byly původně vybudované pro turisty, kteří do Tokia cestovali na olympijské hry. Vinou koronaviru se ale olympiáda posunovala a firma Fast Retailing se rozhodla, že toalety proslaví jinak – dokumentem od slavného tvůrce. Režisér Wim Wenders původně dostal nabídku natočit dokument, nakonec se rozhodl pro klasický hraný film. (DavePave)
- Takashiho (Tokio Emoto) priateľka Aya (Aoi Yamada) pracuje v „dievčenskom bare“, kde muži platia asi 40 dolárov za hodinu, aby sedeli a rozprávali sa so ženami, ktoré sú zamestnankyne baru. V týchto baroch nejde len o sex, ale hlavne o spoločnosť a táto práca sa nepovažuje v Japonsku za prostitúciu, ani nemá zlú povesť. Dievča si možno objednať aj na celú noc, ale neberie sa to ako vzťah zákazník - prostitútka, pretože dievča je zároveň akoby v kamarátskom vzťahu s mužom, s ktorým sa rozpráva o osobných veciach. (Arsenal83)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)