Bob Dylan: No Direction Home

Komentár rozdelím na 3 časti: PRE ĽUDÍ, KTORÍ MAJÚ (VEĽMI) RADI BOBA DYLANA, ALE NIE SÚ HARD CORE ZARYTÝMI FANÚŠIKMI - Film je vyčerpávajúcou výpoveďou o prvých rokoch kariéry Boba Dylana - a tu je problém, osobne nemám rád dokumenty snímajúce kariéru tvorcu len v určité obdobie. Začína sa to v Dylanovom detstve a končí v roku 1966 pri albume Highway 61 Revisited. Je zábavné sledovať, ako "folkový fanúšikovia" reagujú na vo svojej dobe asi značne nepochopený geniálny album Highway 61 Revisited. Je fakt vtipné pozerať sa na naštvaných fanúšikov odchádzajúcich z koncertu k jednému z naj albumov vôbec. Zároveň vtipné boli aj raritné staré rozhovory s Dylanom - vtipný to človek. Na druhej strane najprínosnejšie sú monológy súčasného Dylana a jeho spomienky na kariéru, ale tých je pomenej. Nudné to nie je, i keď pasáž o prvom albume mohla byť skrátená. Spokojnosť, ale veľmi nedopovedané! PRE HARD CORE DIE HARD ULTRA BOB DYLAN FANS Pre vás to bude orgazmus, niet nad čím rozmýšľať. 201 minút o vašom idole - 5*. PRE ĽUDÍ KTORÝM NIČ ALEBO MÁLO HOVORÍ FOLK, RESP. BOB DYLAN/ PRE FANOV MARTINA SCORSESEHO - nepozerajte to, je to pre Vás strata času. 201 minút sa budete nudiť pri pohľade na kariéru niekoho, kto vám nič nehovorí a už vôbec to nie je nakrútené tak, aby aj debil vedel, o čo ide. Scorsese počíta so znalosťami Dylanovej tvorby - aspoň minimálnymi. PS: Ja sa radím k prvej skupine ľudí - preto 4*. It takes a lot to laugh, it takes a train to cry (05.09.2006)

Excelentně udělaný dokument o snad nejvýznamějším písničkáři dvacátého století Bobu Dylanovi. Mapuje jeho začátky, velký prostor je věnován také jeho hudebním vzorům (především Woody Guthrie) a kolegům. Zejména jeho přátelství a společné vystupování s Joan Baezovou. Ačkoli se zabývá pouze malým zlomkem Dylanova života (tvůrčí kariéry do r. 1966), je naprosto vyčerpávající. (14.11.2005)

"Nejsem angažovaný zpěvák, jen fandím lidem, kterým o něco jde". Tento dokument mi řekl o Dylanovi spoustu věcí, o nichž jsem neměla tušení, například, že mu byl obrovskou inspirací folkař Woody Guthrie, s jehož písněmi začínal. A nebo že byli s Joan Baez takoví kamarádi a že společně i koncertovali ("musíte si na jeho nálady zvyknout, bejvá nepříjemnej jak vosina v zadku"). Líbilo se mi moc, že součástí dokumentu byly i dějinné a politické souvislosti, nikdo se jen tak "nemlátíme ve větru", takže tu proběhl i kousek slavného projevu Martina Luthera Kinga, události jako vražda Kennedyho, válka ve Vietnamu, padla informace i o Pražském jaru 1968 z úst tehdejšího Krále majálesu Alana Ginsberga. "Lidé byli nespokojeni a projevovali názor, který ale právě Bob dovedl ve svých písních přesně zformulovat, nebyl to poskok levice, ale nezávislý písničkář". Ač pro mé pošramocené bubínky podstatně hutnějším druhem hudby nikdy nebyla Dylanova tvorba tím pravým ořechovým, vždycky jsem kolem něj a jeho textů našlapovala s úctou a respektem, a tenhle vynikající dokument mě jen utvrdil, že je to namístě. (14.11.2005)

Bob Dylan byl a vždycky bude frajer, ale proč o tom nechat mluvit stovku lidí, když máme slavného Boba dispozici a může nám to povědět sám. V každém případě je tento dokument docela majstrštyk. PS: Všimněte si, jak se z mladé sektařky, Joan Baez, zpívající fanatické songy na Woodstocku, stala fuckující šedesátka. (19.01.2012)

Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. (22.02.2013)