Boj o světovládu

(Verze: 123 minut) Opíjet se vínem místo zachraňování, to by jim šlo…Ne, tak silák Maciste byl sympaťák a chápu jeho oblibu z tohoto filmu (která se pak přenesla do těch dalších). To jeho pán mi seděl méně, nejdřív zbaběle utekl, trochu si teda loknul mořské vody, no ale nakonec stejně slíznul všechnu smetanu i za „parťáka“. Ostatní postavy byly zcela nevýrazné s výjimkou čím dál víc patetické královny, která mě pořádně štvala. Jenže o postavách či kupodivu ne až tak triviálním příběhu film není, ten byl výrazný především výpravou, kulisami a kostýmy. Jenže kromě nich už toho s výjimkou pár zajímavějších momentů (řádění sopky, Archimédes a jeho zbraň, žebřík z vojáků) víc nenabídl a já se jinak docela nudil. Čekal jsem alespoň nějaké bitvy, když prý film inspiroval Griffitha k natočení Intolerance (a tam bylo bojování zpracováno kvalitně), jenže na první pořádnou válečnou vřavu (nepočítám-li trochu ohně na lodích a pak v táboře) si člověk musel počkat cca hodinu a půl (!), a stejně to ještě k tomu nebyla nějaká velká sláva, a třeba profláklý Hannibal se sice ve snímku objevil, ale ani se nezúčastnil přímého konfliktu. A konec mi přišel useknutý (tedy domnívám se, možná naivně, že v delších verzích není jiný), když už jsem ty „peripetie“ s prakticky unesenou holčičkou prožíval 2 hodiny, čekal bych především to „hlavní“ setkání (za předpokladu, že si doma Etna nevybuchla znovu a tvůrci mě na to v mezititulcích zapomněli upozornit). Celkově to tak vidím pouze na lepší průměr. (01.06.2015)

Klíčový film pro příští rozvoj historických spektáklů v Evropě i v Americe. Zatímco doma přežil zejména Maciste jako protagonista celé série vlastních filmů, Hollywood se vydal vlastní cestou. V letech 1915 - 1927 se Maciste objevoval v takových filmech jako Maciste contro la morte nebo Maciste innamorato, v letech 1960 - 1965 byla jeho éra znovu obnovena díky slávě sword-and-sandal a ani tedy to nebylo naposledy, kdy se Maciste vrátil na plátna kin, zatím poslední produkce s tímto neohroženým hrdinou nacházíme v roce 1973. Díky edici Kina je dnes možné Cabirii vnímat jako skutečně moderní film s opuletní a zajímavou výpravou, dobrými hereckými výkony a zároveň s přitažlivostí děje navzdory téměř stoleté propasti. A navíc Francesca Bertini je sexy děvče, se kterou je příjemné projít si její dějovou linií. Ta hladila gepardy jako nikdo jiný. (16.05.2012)

Velkolepé, monumentální, impozantní... Boj o světovládu je jeden z úplně prvních velkofilmů, se všemi vlastnostmi náležejícími onomu označení. Trochu patetické, nabubřelé, přesto epicky rozmáchlé a fascinující svou výpravností. Pastroneho dílo přináší nové dosud nevyužité postupy a své době připravil jistě neobvyklý zážitek, jehož rozměry si dnes v době Pánů prstenů a jiných veleděl můžeme jen domýšlet. Více než devadesátiletá propast mezi námi a premiérou tohoto snímku je totiž, ať se snažíme sebevíc, nepřekonatelná a doba digitalizace, doba jedniček a nul se už dívá jinou optikou než současníci Pastroneho či Griffithe. Přes veškerou bohatost však tento film nepovažuju za nějaký vrchol němé éry - snad proto, že mě nezasáhl tak jako Intolerance (pokud jde o výpravné kolosy) nebo Utrpení Panny Orleánské či Häxan (pokud jde o komornější díla). To je důvod, proč nedávám plné hodnocení. Přesto si ho cením jako jeden z dílčích kroků v dějinách kinematografie, jenž nelze v žádném případě přehlédnout nebo podcenit. (15.01.2007)

Jestli mě na němých filmech něco dokáže iritovat, tak jsou to sáhodlouhé mezititulky popisující "co se zrovna děje na plátně". Tady jim ovšem nelze upřít jisté poetično a od zhruba druhé třetiny filmu nabudou i na střídmosti a výsledně přidají filmu na svižnosti. "Cabiria" mě nadchla. Nejen svou epičností, ale i komplexností dvouhodinového díla, kdy je u filmů z téhle doby každá přidaná minuta otázkou přínosu a únosnosti. Film se zcela vymyká standartní produkci první poloviny desátých let minulého století. Inovativní pohyblivá kamera mě tady dostávala permanentně do kolen. Když srovnám "Cabirii" s o tři roky starším monotónně lineárně statickým "L'inferno", nemůže mi uniknout podobné srovnání s "Desatero přikázání" (1956) a "Ben Hurem" (1959). Taky je dělí pouhé tři roky, ale jsou oba z úplně jiného filmového světa. (27.09.2014)

I když je to dlouhé, některé scény rozměrem svých dekorací stále udivují, akce je docela zábavná (římské překonávání hradeb by ve filmu slavilo úspěch i dnes!) a hlavně je to v některých momentech stále vtipné - někdy sice nechtěně, ale párkrát zcela uvědomělě. V tomto ohledu mi jako jedna z nejlepších scén přišla ta se zajetím ve vinném sklípku. Silák Maciste se svým římským pánem tu skvěle předvádějí jednu z prvních variací na "buddy movie", a svým přátelstvím a zábavností tak trochu zastiňují samotnou Cabirii. (05.04.2015)