Albín jménem Noi

/Hořko/sladkých sedmnáct v zemi ledu a sněhu. Albín reprezentuje starou dobrou školu mrazivého severského humoru, ale pod strohými dialogy a úsečnou rytmikou tepe absurdně komediální srdce a pumpuje do diváka ironii i poetiku dospívání. Další nenápadný film o outsiderovi, který chce rozetnout bludný kruh uvnitř.Navíc si po tomhle islandském kousku začnete vážit rodičů. Tedy otce. Pokud není posedlý Elvisem a zpíváním karaoke:) (28.09.2007)

Ja by som z výroku Dadela o príbehu mladíka „snažiaceho sa vymaniť zo stereotypného života v islandskom zapadákove“ ešte vyhodila slovo „stereotypného“. Nóiho najväčším snom je skôr úplne vypadnúť preč. Proti stereotypu navonok nebojuje, jeho heslom je pokiaľ možno robiť čo najmenej a v stereotype len zasnene blúdiť. Z môjho pohľadu je to citlivo snímaný príbeh o dospievaní, ktorý však práve svojou „islandskosťou“ dodáva tak bežnej téme nový rozmer. Či už sú to niektoré skvelé čierno-vtipné momenty, alebo hĺbka smútku v iných (niekedy tých istých) momentoch... Nói albinói vyvoláva dojem, že také majstrovské spojenie týchto zdanlivo protichodných pocitov v takom „malom“ príbehu bolo možné natočiť len na Islande a s Islanďanmi. Bravo! (25.02.2005)

Další výlovek z mé nepřehledné sbírky DVDček. Tenhle můj jediný islandský film si plánuju pustit od mé návštěvy Islandu, takže už dva a půl roku. No a dneska konečně byla nálada. Kdysi dávno v kině mě Nói docela oslovil a měl jsem v hlavě zafixováno, že je to hluboký, krásný a poetický film. Mno... nějakou tu existenciální hloubku opravdu má (je to trochu takový islandský Kaurismäki) a hezký i poetický je celkem taky (díky melancholickému geniu loci zasněženého a ospalého islandského zapadákova), jen ten jeho příběh mě už nebere tolik jako dřív. Pro outsidery mám sice trochu slabost, ale nekomunikativní a povýšenecký olysalý albín si mé sympatie příliš nezískal, nesoucítil jsem s ním a nebyl mi blízký. Takže ty moje "pouhé" tři jsou hlavně za obsah filmu, jeho forma je ovšem určitě aspoň na čtyři. (10.02.2015)

Severská filmová kuchařka, která pracuje s jednoduchými a oblíbenými ingrediencemi, pokud si na arktickou kuchyni potrpíte. Tentokrát jsou obsažené recepty opravdu jednoduché, zvládne je téměř každý a pracují zejména s kvalitou surovin namísto komplikované a dlouhé přípravy. Nejedná se taky o nic na kdovíjakou výsostnou tabuli, nicméně takhle na večer příjemně zasytí a člověk má alespoň dobrý pocit, že zase v rámci vlastní pohodlnosti se nespokojil s nějakým fast foodem. Jinými slovy bezútešnost a neměnnost věčně zasněžené islandské díry, ze které není úniku se s léty zračí v pohledech všech zúčastněných. Kdo by se Noiovi divil, že chce odtamtud zmizet pokud možno na druhou stranu zeměkoule. Nejzábavnější je právě ona izolovanost městečka, které je z jedné strany obemknuto obrovskou horou a z druhé zurčícím oceánem tříštícím se o černá skaliska. Navzdory provinčnosti a bezvýznamnosti onoho městečka se zde nachází například i obchody s lepším oblečením či banka, aby dovršily věčné zatracení (ne)šťastných obyvatel, kteří tak nemají jakýkoli pragmatický důvod se odtud kamkoli vzdalovat. Na rozdíl od ultimativního ďábelského závěru (korunovaným nepřátelským kečupem) je vrcholem bezútešnosti filmu scéna, kdy se protagonista pokouší vykrást banku, ale nikdo ho nebere vážně, manažer mu sebere pušku a jde si dopít kafe do kanceláře. Noi se vzteká, ale nakonec se vrátí alespoň si vybrat peníze z účtu. (27.11.2015)

-3* stejně jako u podobného "S milenkou mé matky" jsem si po dlouhé době zopakoval tento islandský film a tentokrát to bylo spíš zklamání. Už mi nepřišel tak originální, ani tak absurdně zábavný a naopak spíš utahaný a pesimistický bez východiska. Takže k tomuto se už nejspíš nevrátím a budu hledat jiné severské skvosty. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (22.01.2017)