Velké nic

Poměrně trefná a překvapivě ne úplně zábavná mozaika doby, kdy se svět zastavil a lidstvo zešílelo. Vít Klusák společně s Marikou Pecháčkovou zvolili originální černobílý formát, který všemu dodává dost osobité kouzlo a specifickou atmosféru a velmi správně se rozhodli, že politiku nechají úplně stranou a budou se věnovat jen dopadům na obyčejné lidi. Nejsilnější jsou rozhodně záběry prázdné Prahy beze slov, které výborně ilustrují tehdejší situaci a absurditu doby a samy o sobě jsou hodně působivé, protože takhle je drtivá většina národa viděla asi poprvé v životě. Snímek asi nemá úplně držet pohromadě a jakýmsi pojítkem jsou tři výraznější postavy, které pochází z úplně jiného světa a každá má svůj pohled na svět. Zatímco u jednoho z prvních pacientů, který touží jen po tom vrátit se domů z nemocnice, a u operní pěvkyně, která trpí u poslechu hudby v supermarketu, jde o docela laskavé a mnohdy tragikomické zpovědi, u později odsouzené dezinformátorky Peterkové jde až o děsivou podívanou toho, kam můžou dospět nepodložené konspirační teorie. Snímek graduje v samotném závěru, kdy prostříhavá úryvky z operního představení s rozsáhlými demonstracemi, na nichž zachycuje bublající agresivitu lidí, která nemá jak jít ven a čeká na první možnost konfliktu. Klusák tentokráte nepotřebuje své postavy zesměšňovat, protože to úplně nejde, neboť první dva není proč a konspirátoři to nepotřebují, neboť se zesměšňují sami. Výsledek asi mohl být o něco výraznější a s přibývající stopáží mu chybí časové zařazení, protože po pár letech od covidu divák bude těžko vědět, zda sleduje první vlnu, druhou vlnu, nebo nějakou další. Celkově to ale moc nevadí, protože o to asi ani tvůrci neusilovali a chtěli jen zachytit momentální společenskou náladu a dát tak nějak prostor všem možným pohledům na jednu pandemii, která nás navždy změnila. 60 % (03.03.2023)

Působivý dokument. Klusák a Pecháčková výborně vybrali různorodé respondenty a krásně zachytili ty covidové hrůzy. Za sebe můžu říct, že na mě příliš nefungovalo filozofování Karla Vachka. Přišlo mi, že to žádnou hloubku nemá, byť v to filmaři doufali. Bylo spíš x-krát slyšené banality jako např., že je nás na planetě moc. Promluvy některých žen, které šily roušky, mi přišly mnohem hlubší a zajímavější, ač v pozadí neměly obsáhlou knihovnu. Nicméně alespoň Vachkova reflexe vlastní smrti byla zajímavá. RIP. (19.03.2023)

Zajímavá sonda / náhled do covidového období z pohledu různých odvětví a různých typů lidí. Od čipovacích konspirátorů, až po zdravotníky v první linii. Nezvykle na Klusákovu tvorbu, nenese Velké nic žádné poselství. Divák si v tom najde své, což je na jednu stranu brilantní dokumentární tah, protože každého z nás Covid zasáhl jinak. Mě osobně byla nejsympatičnější a lidsky nejbližší operní pěvkyně ala Peňačka. Působilo to na mě trošičku vlekle a ten černobílý formát mi tolik nesedl. Věřím, že až si tenhle covidový dokument pustím za pár let, půjdu možná s hodnocením nahoru. Teď je to na mě dost možná "ještě moc čerstvé." __ (Bio Central, Hradec Králové) (27.03.2023)

Informačně nehodnotné, ale jinak emotivní dokument, který velice dobře zachycuje dobu pandemie, která se po už krátké době zdá, jako hodně vzdálená minulost. Třesk mrazivých záběrů s těmi úsměvnými funguje a je mi vlastně sympatické, že celý film vlastně nic nehodnotí, jen "ukazuje". Prostoru pro Peterkovou bylo na mě až moc, nezaslouží si ho. Klusák prostě umí. (26.04.2023)

stále ještě celkem aktuální, přesto působící jako něco extrémně vzdáleného (na čemž má velký podíl černobílá kamera). Pozorující a nekomentující Vít Klusák přináší nad očekávání sympatické ohlédnutí za dobou na kterou by hodně lidí velmi rádo zapomnělo a i když tady chybí poselství, funguje to až překvapivě dobře. Dokonce i Peterková tady působí jen jako částečný debil (ten úplný se z ní nejspíš stal až potom) a dokonce by se s ní dalo i v něčem souhlasit, což je to poslední co bych od Klusákova dokumentu očekával...65% (10.11.2023)