Tanin no kao
The Face of Another
Obsahy(1)
Pan Okuyama je uznávaný vědec, jehož tvář je jednoho dne při nehodě v práci zdeformována. Ačkoli jej jeho manželka stále respektuje a zaměstnavatel nevidí důvod, proč by měl opouštět své místo, Okuyama se nemůže ubránit pocitu, že se kvůli jeho znetvořené tváři skryté v obvazech jeho okolí přetvařuje. Chybí mu doby, kdy se mohl vydat do společnosti a nebyl středem nechtěné pozornosti. Proto se na doporučení psychiatra podrobuje experimentu. Je mu vytvořena maska, která je po nasazení neroznatelná od lidského obličeje. S maskou se může procházet po ulici nebo posedět v baru bez toho, aby si na něj lidé ukazovali prstem, ale Okuyamu trápí, proč tomu tak nemůže být i bez masky. Nakonec se nechává zlákat možnostmi, které mu maska skýtá a uchyluje se k morálně nepřijatelným činům. (Sesshoumaru)
(více)Videa (1)
Recenze (27)
Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. ()
„Nebudou zločiny, protože nebudou zločinci. Nikdo nebude chtít svobodu, protože všichni budou svobodní. Nikdo nikam neuteče, protože nebude odkud utéct... Mezi lidmi nebude zapotřebí žádné důvěry.“ Zajímavé sci-fi věnující se převažně osudu jednoho člověka se speciální lidskou maskou, nasazenou na tvář po vážné nehodě, přechází plynule do filosofování s celospolečenským přesahem. Ideální představa „dokonalé“ budoucnosti se už jen v pouhých myšlenkách záhy rozpadává stejně jako spočátku zdánlivě bezstarostný život nového člověka, jehož maska mu přes jisté výhody přináší mnohem víc psychických trablů. Atmosféra tohoto pomaly plynoucího snímku s nevšedním (a v druhé polovině určitě i dost napínavým) příběhem je pohltivá, chvílemi na mě působila až hypnoticky, a doprovází jí spousta úžasně invenčních záběrů černobílé kamery. Kdybych měl hádat dobu vzniku, asi bych hádal mnohem starší období, než 60. léta, přeci jen v evropských či amerických filmech této éry působí technická stránka už jen na první pohled vyspěleji. Ale jelikož Tešigahara vyladil svoje sci-fi v mnoha scénách po obrazové i zvukové stránce (velmi povedená je i titulní hudební skladba) do velmi pozoruhodných detailů, vůbec to nevadí, z tohoto filmu jsem měl opravdu fascinující prožitek. 95% ()
Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. ()
Imaginativní výklad lidské mnohotvářnosti a neuchopitelnosti výmluvně rozebírá duši běžného člověka, ztrativšího se mezi svými dvojníky, nešťastnou náhodou (ale svojí vlastní chybou!, jak zdůrazňuje) se proměnivšího v živoucí připomínku pomíjivosti a vzbuzujícího již svou přítomností neklid a strach. Po nabytí nové tváře (masky) začnou promlouvat dosud mlčící ústa někde v něm ukrytá, spící či čekající. Nakonec se domnělá přímka jeho života mnohonásobně pokřiví a bezpočet tváří zmaří tu jedinou, s níž by mohl žít. ()
Proč, proč jens Tešigaharo nevyužil více hudby... Jak zamrzí, že ji nebylo využito více, některým scénám ticho nesvědčí, leč vynahrazuje to geniální, obzvláště scény v doktorově ordinaci/pracovně jsou pro oko jednoduše dechberoucí. Pochválit je třeba i herce hlavní role, který dokázal hrát výborně i tehdy, měl li k dispozici jen svůj hlas. Škoda, že postava doktora měla někdy až moc jednotvárné dialogy (jestli uslyším ještě jednou větu ve smyslu "je to maska, nebo ty??", tak dostanu psotník), stejně tak byla trošku zbytečná dějová linka (i když pro ni nevidím místo a důležitost, netvrdím, že by byla špatná!). Mnoho by se toho dalo ještě napsat, ale místo toho jdu raděj shánět knižní předlohu ()
Galerie (6)
Photo © Toho Company
Reklama