Povídka malostranská

Opravdu výborná adaptace závěrečné Nerudovy povídky Figurky z cyklu Povídky malostranské z doby, kdy ještě televizní film mohl znamenat výraznou uměleckou kvalitu, což režisér Jiří Krejčík naplnil bezezbytku. Elitní herecké obsazení, vynikající herecké výkony, typická práce s mimikou herců a detailními záběry výrazů tváří (často až expresionistických, povětšinou ale grimas vyznívajících směšně - znamenitá poetická kamera Jaromíra Šofra), nádherný jazyk Nerudovy předlohy, originální tvůrčí momenty (snové halucinace asociované rybičkami v akváriu s tvářemi herců osvícenými ostrým světlem zdola), vynikající hudební stránka (jak by také ne, když ji má na svědomí Zdeněk Liška), výtvarná stylizace Ester Krumbachové, akcentování humorného rozměru Nerudovy povídky, tragické motivy jsou upozaděny, postižení idylického ducha literární předlohy, to všechno dohromady tvoří znamenitý televizní film ... (27.06.2012)

Unylé. 1) 44letý Jan Neruda napsal povídku Figurky a 63letý Jiří Krejčík ji tradičně obsadil a režíroval. Je tu 43letý mladistvě vyhlížející Jiří Menzel (advokátní koncipient) v přiléhavých kalhotách, 61letý Rudolf Hrušínský (Provazník, píše dopisy), 59letý Josef Kemr (domácí), 47letý Josef Somr (malíř), 31letá Jitka Molavcová (dcera domácího Otýlie) a další. Zdálo by se, že divácký úspěch je vzhledem k slavným hereckým jménům zajištěn. 2) Navíc přihoďte roztomilé prostředí pražské Malé Strany, pěkně zinscenovaný souboj a není co namítat. 3) A přesto...Celý snímek je takový unylý, mdlý, melancholický, úsměvně pochmurný, ponurý, přecitlivělý, sentimentální, smutný, teskný a tklivý. Všechno je, jak má být, a přitom mám pocit umělosti, strojenosti, pohody, která není přirozená. Této charakteristice odpovídá i studiový sterilní zvuk. Jako když se omylem napiju limonády slazené umělými sladidly - je sladká, ale nepřirozeně, uměle, žízeň uhasí, ale potěšení nedodá. (07.08.2018)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)

Jiří Krejčík se po Týdnu v tichém domě vrátil k Nerudovi a i zde to stálo zato. Velký podíl na tom měla herecká trojice Hrušínský-Kemr-Somr (Jiří Menzel v hlavní roli kupodivu nijak neruší), výborná hudba génia Zdeňka Lišky a v neposlední řadě výtvarná stránka dodnes nedoceněné Ester Krumbachové. Nelze zapomenout ani na poetickou kameru Jaromíra Šofra. Jiří Krejčík to za normalizace neměl jednoduché (na Barrandově natočil pouze Božskou Emu a Prodavače humoru a v obou případech měl velké problémy se schvalováním), o to víc se mu dařilo v ČST. Tleskám. (28.06.2012)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)