Herci

Milujem francúzsku kinematografiu, ale natočiť film, ktorý sa takmer celý točí okolo skleničky horké vody, to nemôžu zachrániť ani všetky francúzske herecké hviezdy. Také blbé a nezmyselné dialógy som už dávno nevidel. To mohli radšej skrytou kamerou natáčať hercov v zákulisí natáčaní a aj bez scenára by to bolo zaujímavejšie a vtipnejšie ako toto. Ľutujem tých vyslúžilých hercov, že v tomto museli hrať, ale nájom treba platiť... (21.03.2020)

Příjemná absurdní komedie, která dokáže pobavit (někdy jen pousmáním, ale několikrát i nahlas), je celkem dobře promyšlená, co se různých scének týče a má dost originální námět. Slavných francouzských herců se tu vystřídá opravdu mnoho a protože se bůhvíjak o francouzskou kinematografii nezajímám (ačkoli francouzských filmů jsem neviděl zrovna málo...), poznal jsem jich tu zhruba jenom třetinu, ale odhaduji, že fanoušek si to užije o dost víc. I tak jsou tu ale dva zásadní problémy - 1. zbytečně pomalé tempo. kvůli kterému jsem se místy nudil, 2. ten fakt, že to nemá žádný ucelený příběh, ale jen pár mikropříběhů. Přičemž by se sem nějaký šílený děj naprosto hodil a o něco to oživil, jako třeba ve Studeném bufetu. Ten se mi líbil o něco víc, nicméně i Herci mají něco do sebe. Slabé 4* (08.09.2020)

Sakra, přinese už tady konečně někdo tomu Mariellovi šálek horké vody...? :o) Tímhle počinem mě Bertrand Blier jako režisér úplně dostal. V této velice vtipné a místy i dojemně sehrané poctě slavným hercům francouzského filmu účinkuje tolik známých tváří, většina z nich se navíc s krásnou chutí pouští do sebeparodie a ačkoliv tu někteří legendární francouzší herci v roce 2000 pořád žijící a aktivní, kteří by si rovněž zasloužili účast v tomto filmu, chybí (nicméně mě alespoň těší, že když už z nějakého důvodu se zde neobjevil Philippe Noiret, nabídl mu na oplátku Blier hlavní roli záhy na to ve svém nasledujícím filmu), s těmi, co Blier měl k dispozici, stvořil, rozehrál a natočil opravdu jedinečný film, který ještě po většinu času funguje i jako zdařilá a slušně promyšlená absurdní komedie plná zábavných dialogů a situací s výborným vyvrcholením. Úplně nejvíc mě tu bavili pánové Marielle, Yanne a Serrault, ale potěšili i mnozí další a to včetně několika těch, které v oblibě moc nemám (noo, když to napíšu cynicky: protože tu jednoduše dostali od Bliera slušně na frak :D ). Jen chudák Galabru si takový drsný konec po tak krátkém štěku nezasloužil. :o( Po většinu času jsem zamýšlel spíše udělit 4 hvězdičky, ale poslední půlhodina se Serraultem a Belmondem v jakémsi absurdně stylizovaném válečném thrilleru, zasazeném zčásti do děsivých modročerných prostorů, mě slušně rozsekala... dojímavý závěr s panem režisérem v akci, který završil věnování celého snímku svému tátovi, rovněž úžasnému herci Blierovi staršímu, mě o plném hodnocení jenom přesvědčil. Pro skalní příznivce francouzské kinematografie je tenhle film naprostá povinost a jsem rád, že jsem ho viděl v době, kdy díky spoustě viděných filmů s danými herci dokážu spoustu zdejších narážek ocenit... a současně se i těším, že třeba za pár let v Hercích v tomto směru objevím toho i víc. :) [90%] (06.01.2022)

Francouzská komedie založená na absurdních situacích a fórech. Je sice sranda, když pozorujete jak si ze sebe dělají legraci legendární francouzští herci ale po většinu času nebudete vědět co se vlastně na plátně děje a vtipných situací je zde pro neznalce francouzské kultury a vůbec celé kinematografie minimum. Pokud však mezi znalce patříte klidně si tak 2* připište. (07.10.2008)

Ironická nostalgie, která milovníka staré francouzské školy pohladí po duši, pobaví a možná i trochu dojme. Stárnoucí legendy stříbrného plátna se scházejí a rozcházejí ve více či méně absurdních etudách, v nichž kromě brblání na svou práci a nesmělého kroužení kolem filozofie („Když se člověk směje, znamená to, že něco zastírá.“) dávají nahlédnout do vnitřní nejistoty – rodné sestry talentu – i náznaku hořkosti z rubu slávy, kdy po letech, co bavili stovky a tisíce lidí, zůstávají sami s pocitem prázdné nádoby a neutěšenými vztahy. Nejvíc jsem se bavila scénou, kdy se obhájce titulu Frustrace roku, Jean-Pierre Marielle, rozhodne nevděčného diváka zabít větrákem, nejvíc se mi nelíbil kluzký optimista Claude Rich a za nejhezčí moment považuji rozhovor s rozverným Jean-Paulem Belmondem: „Já jsem se jenom smál. Ale jak jsem se nasmál.“ „A co jste dělal potom? Když jste skončil?“ „Začal jsem se smát.“ „To jste se smál pořád?“ „Jistě. I v noci jsem se smál. Zdálo se mi o smíchu.“ (24.10.2014)