Mléčná dráha

Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. (11.04.2006)

Sice mě nikdy nenapadla otázka, jak by asi mohlo vypadat něco jako road movie v podání Luise Buñuela, nicméně v Mléčné dráze jsem na ní nečekaně dostal odpověď. ;o) Dva poutníci, jeden mladík a jeden stařík, putují a to "horizontálně" v prostoru napříč krajinou a dvěma státy, současně i "vertikálně" v čase různě po okamžicích celého našeho letopočtu a do třetice v sobě putování nese od začátku i duchovní rozměr. Bohužel z onoho pěkného putování s několika vyšperkovanými momenty (jako když se dva putující setkávají v hospodě s lidmi spřed pár století nazpátek a za chvilku jí kontrolují příslušníci moderní policie :)) asi pro mě zůstanou jen nepatrné vzpomínky – jak se brzy ukázalo, hlavní devizí zde představuje něco jiného. Zmíněný originální námět bych dokázal více ocenit, kdyby zpracování nebylo v každé scéně prošpikováno nejrůznějšími náboženskými obrazy, produkcemi, neustálými citacemi z Bible... Sám, ač nevěřící, se snažím ve vztahu ke křesťanství zachovávat minimálně toleranci, mám přibližně stejný názor, jaký zastával i Buñuel, že víra může být opravdu krásná věc, ale nesmí se s ní přehánět... i k posvátným věcem lze být kritický a jakýkoliv fanatismus v tomto směru se může lehce proměnit ve velké zlo. Tahle dávka obscénnosti při vysmívání se z náboženského fanatismu ale byla i pro mě místy poněkud přes čáru, v lepším případě mě většina těchto výjevů "jenom" nudila. Z některých provokativních scén (zvláště to ukřižování jeptišky) na mě číšela až samoúčelnost a výsledný dojem z filmu jako celku je pro mě rozporuplný. Neb jeden pěkný nápad v dějové zápletce, jenž mě docela okouzlil a bavil, je tu sklouben ruka v ruce s druhým nápadem, z něhož jsem byl naopak dost nepříjemně rozčarován. 60% (27.06.2020)

Očekávání bylo mnohem větší, než co mi bylo nakonec ve výsledku naservírováno, satira nesmyslnosti vybraných dogmat křesťanské víry sice fungovala, ovšem po stránce komediální už zas tolik ne. Buñuel zde poukazuje na mnoho předsudků a zesměšňuje v tomto filmu téměř vše až po Ježíšův plnovous. V kostře se ale jedná pouze o nepříliš zábavnou road movie dvou pobudů, kteří se chtějí dostat do poutního místa na severu Španělska, kde cestou narážejí na individua filozofující nad otázkami víry, se sekvencemi ze života Ježíše. Toho času měly vrcholné snímky Buñuela teprve přijít. (10.11.2013)

Mléčná dráha je v pořadí třetí spoluprací Luise Buñuela se slavným francouzským scénáristou Jean-Claude Carriérem. Producentem pak byl Serge Silberman, který s Buñuelem spolupracoval na jeho posledních filmech. Samotné natáčení muselo být na několik měsíců přerušeno kvůli probíhající studentské revoltě roku 68' v Paříži, které se účastnil sám Buñuel. Přesto se dle mě jedná o jeden z nejlepších kousků v jeho bohaté filmografii. Dva poutníci s apoštolskými jmény Petr a Jan cestují odkudsi z Paříže do španělského Santiago de Compostella. Svým způsobem jde tedy o road movie, ale již po několika záběrech je jasné, že jde o dosti netradiční road movie. Buñuel, ovlivněný působením v surrealistické skupině Andrého Bretona, si pohrává s časem i prostorem a především s diváky. Ve snaze vyjádřit (ale nikoliv vnutit) svůj názor na náboženství, víru a především 6 církevních dogmat, na které míří nejvíce, míchá postavy z různých časových období na různých místech. Poutníci tak často působí spíše jako nějaká spojnice jednotlivých situací, ostatně ve většině scén působí spíše jen jako svědkové děje. Jakoby přirozeně a bez povšimnutí potkávají po cestě svérázné figurky, plynule přecházejí mezi staletími a nikomu z nich nepřijde nic podezřelé. I když se v citovaných náboženských a historických textech neorientuju, s každým dalším Buñuelovým filmem mám pocit, že jsme na tom se vztahem k církvi velmi podobně a skrze jeho filmy si to mé stanovisko jen upevňuju... (26.04.2007)

Výraz slepenec, který ve svém komentáři použil Pohrobek jsem měl na mysli od poloviny filmu také. Stejně jako "blábol" a "povrchnost". Náboženské dialogy a monology bez point, případně scény s křesťanskými motivy, ale beze smyslu (chlapeček u silnice se stigmaty). Stejně tak surrealistické vložky, obvykle roztomile zábavné, tentokrát spíše nudí. O jednostrannou kritkiku církve nejde nejde určitě a pokud ano, tak je spíše lacině provokativní a zjednodušená (v některých chvilkách mi Mléčná dráha připomněla film Stanleyho Kramera Kdo seje vítr). No zkrátka špatné. 50%. (14.11.2007)